Hovoříte z pozice Američanky o nezbytnosti sbírat zkušenosti v zahraničí, vydat se na starý kontinent. Je skutečně tak důležité pro mladého amerického umělce učit se německy, italsky, francouzsky? Rozhodně ano. Mladí lidé se mě ptávají: paní Larmore, měl(a) bych jet do Evropy a zůstat tam nějakou dobu? Odpovídám: Ano. A změňte slovník. Ne že byste měl. Vy musíte. Není jiná možnost. Nemůžete se učit jazyk, aniž byste nebyli tam a nestudovali ho na místě. Nemůžete se zabývat poezií německé písňové literatury, aniž byste nebyli v Německu a neučili se tam jazyk. Stejně tak francouzské písně potřebují, aby interpret znal tamní kulturu.
Učila jste se jazyky už předtím, než jste odjela ze Států? Jen málo. Netušila jsem tehdy ještě to, co už vím dnes a co je tak důležité. Byla jsem mladá, nevědomá. Jela jsem v roce 1986 do Francie a neuměla jsem francouzsky skoro ani slovo. Teď mluvím plynně a moc mi to v hudbě pomáhá. Každý mladý zpěvák by měl nějakou takovou cestu podniknout.
Vy jste tehdy jela do Francie soutěžit? Ne. Předzpívala jsem v New Yorku a intendant opery v Nice mě vzal sebou do Evropy, získala jsem kontrakt. Mé obzory se tak rozšířily! S kýmkoli se v životě setkáte, cokoli děláte, má svůj význam.
A kde býváte častěji – v Evropě, nebo v Americe? Tak půl na půl. Díky Bohu, je to perfektně vyvážené. Když jsem ovšem třeba v Chicagu, chybí mi Paříž. A když jsem v Paříži, chybí mi zase Chicago… Kam se mám podít? Kde jsem vlastně doma? Jsem tak trochu kočovník. Světoobčanka. Když přijedu domů, lidé si všímají, že jsem jiná, než jsem byla. Ale v Americe jsem ještě pořád Jennie, jejich Jennie, Američanka, a v Evropě Evropanka.
Považujete pro sebe některou evropskou scénu za obzvláště důležitou? Všechna prestižní pódia jsou důležitá. Salcburk, Vídeň, Paříž, Milano… I Prahu za takové považuji. Nejen proto, že je to tak krásné město.
Odkud přesně jste? Narodila jsem se v Atlantě. Jsem ráda, že pocházím odkud pocházím, z rodiny, z níž jsem vyšla. Moji rodiče jsou dva andělé, fantastičtí lidé. Všecko, čím dnes jsem, vše, co na mě lze vidět, je takové, jaké to je, díky jim, díky kultuře, z níž jsem vyšla..
Jak jste se vlastně dostala ke zpěvu? Zpívala jsem hodně ve sboru. A pamatuji si, že úplně první opera, kterou jsem viděla, byla Verdiho Traviata . Na zájezdě tehdy u nás byla Metropolitní opera a já si vzpomínám, jak jsem viděla přijít dirigenta a slyšela zpěváky, jak začali zpívat, tak že jsem si říkala – jú…! To je to, co chci dělat…! Naštěstí jsem měla hlas a mohu to dělat!
Prý jste začala už ve čtrnácti zpívat koloratury? Jak se to stalo? Ve čtrnácti jsem zjistila, že mohu zpívat koloratury, Rossiniho, a lidé mě povzbuzovali, ať se dám na operu. Můj učitel zjistil, že mám přirozené hlasové dispozice. Nemusíme s hlasem nic dělat, tvrdil. Já nikdy nemusela nic studovat technicky až do konce konzervatoře.
Ale jak to děláte, pokud to tedy není tajné…? Já nemám žádné tajemství! Prostě především musíte mít dobré hlasivky – a to je dar, dar od Boha.
Jde jen o dar, nebo i o tvrdou práci? Chodí za mnou mladí adepti pěveckého umění a ptají se, jak to děláte, co mám dělat, abych se stal(a) velkým zpěvákem? Říkám jim: pracujte čtyřiadvacet hodin denně, přemýšlejte o tom čtyřiadvacet hodin denně, jezte, pijte a spěte a milujte to čtyřiadvacet hodin denně – a možná to přijde, možná budete velkým pěvcem! Ano, je to příšerně těžké, po mnoha stránkách. Nejen hlasově technicky. Souvisí to s mnoha věcmi, třeba včetně neustálého cestování.
Jaké to je, být „hvězdou“? No, nevím, jestli se jím cítím být…
Lidé to tak říkají. Jaké to je? Abych pravdu řekla, byla jsem tak zabraná do práce, že jsem ani nepostřehla ten okamžik, kdy se tahle nálepka na mně objevila. Nejsem typ divy.
Takže jste nezaznamenala nějaký bod, událost, která vás tam posunula, nějakou hranici…? Můj milý… kdepak. I když vlastně v určitém smyslu ano – jsou zkušenosti, která vás ovlivní, které otevřou novou kapitolu, zkušenosti, kdy se probudíte, kdy jako zpěvák vyrostete. A pro mě to možná byla Anna Bolena, poměrně záhy v mé kariéře, ve Francii v roce 1987. Bylo to tak těžké, byla jsem nervózní. Ale byl to skutečný křest ohněm, po němž už jsem byla chytřejší. A další podobnou zkušenost jsem získala, když jsem dělala svou první Charlottu. Poprvé jsem cítila operu jako víc než jen hru – jako drama. Strašně moc mi to pomohlo v chápání, jak hrát.
Máte ráda hudbu na historické nástroje? Na začátku své dráhy jsem například zpívala se souborem Reného Jacobse. Mám autentické nástroje moc ráda.
Zpíváte role od Rossiniho ke Carmen. To je docela dost široké rozpětí, nebo ne? Jsou to dost velké rozdíly, ano, ale nikdo, žádný můj příznivec, se nemusí bát o můj hlas, protože vždycky zpívám jen tím hlasem, co mám. Nikdy na něj netlačím. Jakoukoli roli člověk dělá, tak do ní vnáší svou osobnost, své schopnosti, vlastní barvu hlasu… Dobrá je pro zpěváka ta role, pro kterou má temperament.
Dovedete se cítit jako Carmen? No jemine…!
Bez problémů? Jistě. I když sama jsem asi víc Isabellou z Italky v Alžíru než Carmen. Nejsem prostě typ ženy, která si dává muže k obědu, což Carmen je. Nemyslím tak jako ona. Nedělala bych mnohé z toho, co dělá ona. Ale přesto – cítím se být docela… no, prostě sexy – a v tomto smyslu Carmen znám a chápu.
Ono to také trochu záleží na režii… a taky na kostýmu Dona Josého a tak.
Říkáváte, že Italka v Alžíru je vaše nejoblíbenější. Protože je Isabella tak chytrá? Je to žena, jakou bych strašně moc chtěla být. Má na vše řešení, nic pro ni není opravdu těžké.
Co byste byla schopna hudebně udělat pro reklamu? Věnujete se crossoverům? Ani ne. Snad jedinou věc, kterou jsem v tomhle žánru dělala, byl muzikál Kamelot .
Takže nesouhlasíte s tím, co tvrdí „tři tenoři“, že zpěv populárních písní pomáhá přilákat lidi na operu? Nejsem proti, ale musí se to dělat dobře.
Sama to však neděláte. Ale ne proto, že bych si to tak zvolila, ale prostě proto, že mám pořád dost co dělat na jiných věcech v klasice.
V Americe je jedna mladá houslistka, která se ochotna se kvůli propagaci své klasické desky i svléknout. Čeho byste byla schopna pro reklamu vy? Sex prodává, to je pravda, ale nemám pocit, že bych zrovna tohle měla dělat. Jsou jiné prostředky, jak získat pozornost. Raději tak činím hudbou. Ovšem, na druhou stranu, pokud se někomu líbí můj úsměv, mé oči, mé vlasy, proč to neužít? Videoklipy jsou dobrá věc.
Takže šokovat nechcete. Ne ne. Já nejsem ten typ. Mám pocit, že jsem spíš nezajímavá. Nedělám skandály, mám manžela, měla jsem a dosud mám dobré vztahy s rodiči, nepřitahuju problémy, neodříkám představení, chodím na zkoušky připravená… To je mediálně spíš nudné, ne?
Ale váš všudypřítomný pejsek, to je docela vděčné téma! No jo, to je miláček. Dělá mi jenom samou radost.
Neberete ho s sebou proto, abyste byla zajímavá? Kdepak. Moje fenka je můj přítel a společník.
Berete ji někdy i na jeviště? Samozřejmě, už dokonce debutovala jako pes doktora Bartola v Lazebníkovi sevillském . Je známá. Byla na řadě obálek časopisů, v televizi… Návštěvy, které za mnou přijdou, se nejdříve ptají: A kde je Sofie?
Ale na koncertě neúčinkovala. Víte že ano? Jeden mladý skladatel napsal hudbu přímo pro mě a pro Sofii, přidávám to na recitálech, s ní u piana.
