Slávka Pěchočová mezi profesní klavíristy vpadla rázem. Jistě, na klavír hrála od malička a paní učitelka jí noty a rytmus do hlavy pěkně vtloukala, ale studovala gymnázium v Novém Bydžově, aby byla lékařkou. Dostala se na medicínu, odposlouchala něco z histologie, neomdlela v pitevně. V Praze šrotila medicínu, v Pardubicích dělala naráz třetí a čtvrtý ročník konzervatoře a připravovala se na Smetanovskou soutěž do Hradce a nakonec ji vyhrála. V interview vítěze ještě nevěděla, že ji nejvíc baví hudba, naštěstí profesor Martin Hršel dal ultimátum, buď skalpel, nebo klavír! Jemu vděčíme za klavíristku Pěchočovou. Objevil ji v krajském kole soutěže „lidušek“ a vypiplal. „Profesor Hršel je fantastický pedagog, je metodicky sehraný, ví kudy na to, u něj se nedá lajdačit, na každého nasadí individuální program, ze mne za tři roky vydupal maximum a připravil na AMU.“ Profesor Hršel ji přímočaře předal profesoru Ivanu Moravcovi, sám je jeho žákem. Dostala se tak k umělci, který svou hrou patří mezi největší pianisty století, jak potvrdila olbřímí edice Great Pianists of the 20th Century firmy Philips, vydaná k miléniu. „Jeho škola je v každém ohledu nadstandardní, lidsky i umělecky, pan profesor Moravec dokáže akceptovat různá pojetí a přitom vždy navrhne co změnit a jak.“ Ivan Moravec má ohromné zkušenosti nejen koncertní a z nahrávacích studií, ale zná velmi dobře i trendy pianistických škol a výkony špiček talentovaného mládí, bývá totiž pravidelně v porotách světových soutěží, dokonce i ve finále slavné soutěže Královny Alžběty v Bruselu. Profesor Moravec dává své zkušenosti štědře a velkoryse a studentka Pěchočová je otevřeně a ve velkém přijímá. Tvrdí, že je trémistka a pódium je exhibice, co pro ni není, ale pak je na pódiu jako doma, hraje naplno a koncertní nabídky se hrnou. „Hrát s orchestrem je hrozná vzácnost a mně se poštěstilo hrát každý rok i několikrát“, dodává jen tak. Beethovenův Pátý koncert Es dur hrála dokonce i s několika různými orchestry, také s FOKem a Jiřím Bělohlávkem, stejně Mozartův F dur , Čajkovského b moll a Rachmaninovův Druhý koncert c moll , které studovala také kvůli soutěžím. „Soutěže mne nelákají, dřív byl ve světových finále jeden koncert s orchestrem, dnes jsou dva. To je děsné vypětí, odehrajete, ukloníte se, utřete pot a hrajete druhý. Jako flašinet, i porota musí být vyčerpaná, šest lidí ve finále znamená dvanáct koncertů do uší. Nechci jezdit na soutěže, ale vím, že se to v programu dobře čte – finalista tam a tam, laureát… Inklinuji k romantice a moderně, baroko a klasicismus chtějí styl, umím se vklínit do stylové šablony, dokážu hrát v řádu, ale rozumím hudbě Rachmaninova.“ V lednu, když hrála v Rudolfinu Rachmaninovův Druhý koncert s Českou filharmonií, bylo evidentní, že řád Rachmaninovovy hudby není pro ni šablona, do které se nevejde, ale prostor, ve kterém se pohybuje s radostnou lehkostí a samozřejmě. Rachmaninovův citový patetismus nepřehání, ani neumenšuje. V tom také je znát skvělá Moravcova škola, ve výrazové noblese, dosyta doplněné hráčskou kulturou. „Klávesa se musí zmáčknout až do dna za každého počasí a každá sekce bude znít podle toho, jakou máte představu a co máte v duši,“ vysvětluje. Toto Rachmaninovovo dílo je po celých sto let (autor jej premiéroval 1901) jedním z nejoblíbenějších a nejhranějších koncertů vůbec. Pokud je pravda, že Rachmaninov jej napsal po zažehnané duševní krizi a skicoval jej v místech římských Španělských schodů, na místech prosluněných vzpomínkami na Čajkovského, pak je jasné, že mu zněla hudba patetické krásy a romantického řádu. Později vyznal, že nikdy neusiloval o žádné -ismy, že zkrátka psal, co mu znělo a psal co nejpřirozeněji. Také dirigent Pešek vedl orchestr jednoduše a co nejpřirozeněji, s Českou filharmonií si rozumějí, flétně a klarinetu nechal v pomalé větě vyznít všechny libůstky, také klavíru, takže kontrovali v jemných finesách. Ostatně od prvních klavírních akordů koncertu, mohutných jak rozeznělý zvon, bylo jasné, že sólistka je ryzí muzikantka a takové mají v cechu muzikantů nejraději.
Jaroslava Pěchočová se právě vrátila ze stáže na Royal College of Music v Londýně, dřív byla stážistkou u Nelly Akopian. Každé nové zkušenosti si váží, ovšem to, že je žačkou Ivana Moravce, znamená pro ni nejvíc. V kolonce soutěží má 1. cenu Mezinárodní soutěže Bedřicha Smetany v Hradci Králové, soutěže Wroclav 1995, Missouri 1998, Joplin 1998, Llangollen 2001, Mladé pódium v Karlových Varech, CD z Festivalu žen v Aténách. Do diáře zapsala data nejbližších koncertů a v hlavě nosí Pátý koncert Camilla Saint–Saënse, bude její absolventský. Je přece romantička.
