Hlas je čtvrtý rozměr

OUVERTURA

Poprvé jsem uslyšel LUDMILU VERNEROVOU v roce 1996 v malém kostelíku v Petrovicích na okraji Prahy. Bylo to při adventním koncertu, kde vystoupila za doprovodu menšího souboru barokních nástrojů. Od oltáře zněly krásné Händelovy árie, a ačkoli se teplota pohybovala kolem pěti stupňů Celsia, kdy podle všech anatomických pravidel hlasivky nemají fungovat, my seděli zachumláni v kabátech a laserový soprán s bezchybnou intonací nás připaloval ve staletých lavicích. Nikomu se nechtělo domů a po koncertě, na kterém jsem si připadal asi hodinu jako naprostý ignorant, začal můj obdiv a úcta k umělkyni, kolem které se netočí media, nesoutěží v anketách o „zlaté cetky“, není omílána v regionálních rádiích a nemá tým vizážistů. Později jsem slyšel Ludmilu mnohokrát a bylo mi zcela jasné, proč je přední sólistkou Státní opery Praha, pravidelně je zvána na prestižní festivaly, spolupracuje s dirigenty takových jmen jako jsou nebo byli Václav Neumann, Helmuth Rilling, Gaetano Delogu, Gerd Albrecht, Romano Gandolfi, Tadeusz Strugala, Jack Martin Händler… Tenkrát jsem ještě nevěděl, že natočila přes čtyřicet CD s největšími oratorními díly 17. – 18. století pro domácí i zahraniční gramofonové firmy. Zajímalo mne, kde pramení v člověku tak velké nadání, odpovědnost k duchovní hudbě, úžasná pracovitost a pěvecká virtuozita. Když jsme se seznámili, zjistil jsem, že je také milá, přátelská, usměvavá a skromná. V loňském roce vydala profilové album árií Händela, Mozarta a Meyerbeera a já jsem měl možnost být u natáčení. Suverenita při práci, poctivost a prožitek árií ohromily nejen mě, ale i všechny přítomné, hudebníky i techniky.

ACT 1 – PROLOGO

Pochází z rozvětvené hudební rodiny Vernerů, kde je naprostou samozřejmostí již po několik generací vztah a láska k hudbě jako profesi. Napadá mě určitá paralela s rodem Bachů, kde byla hudba také na prvním místě. Z příslušníků této rodiny lze postavit celý orchestr a jsou mezi nimi vynikající sólisté našich nejlepších souborů. Po absolutoriu AMU debutovala v Komorní opeře Praha v Myslivečkově oratoriu Abrahám a Izák, pak nastoupila do Operního studia Národního divadla, kde zpívala Bellindu v Purcellově Dido a Aeneas a v Brittenově Žebrácké opeře jako Lucy Lockett. Absolvovala mistrovské pěvecké kurzy u Edith Wiens a Luisy Bosabalian.

Hlas je čtvrtý rozměrRECITATIVO

Jaká byla vaše studia, pedagogové a první zážitky a zkušenosti z profesionální dráhy? Zpěvačkou jsem se stala díky své babičce, která mě celou dobu nenápadně vedla a podporovala. Babička Ludmila, která vloni oslavila 90. narozeniny, měla podle pamětníků krásný soprán. Dokonce byla pozvána i na předzpívání do Národního divadla. Situace vypadala velmi slibně až do té chvíle, kdy se vyjevilo, že čeká páté dítě. Hrála velmi dobře na klavír, doprovodila prakticky všechny operní árie. Moje maminka zpívala také ve všech pražských chrámech a později v Pardubicích jako sólistka renesančního souboru Collegium musicum pardubicense. V tomto hudebním ansáblu jsem později převzala štafetu i já a velmi mnoho se tam naučila. Renesanční hudba není tak náročná na velký rozsah a nosnost hlasu, jako na intonaci a souhru. Další výbornou školou bylo zpívání v chrámových sborech. Jsem velmi vděčná rodičům, kteří se nám třem dětem opravdu věnovali. Chodili s námi na koncerty, výstavy, doma jsme poslouchali hudbu – televize se u nás objevila až v době, kdy jsem maturovala. Jen jednu věc mi velmi rozmlouvali – hudební kariéru. Říkali, že to jsou „šílené nervy a celoživotní kázeň“. Měli pravdu, ale to jsem bohudíky zjistila až mnohem později. Nestudovala jsem na konzervatoři, ale na ekonomické škole. Pak zvítězila touha po hudbě a nastoupila jsem na AMU v Praze, kde jsem absolvovala u profesora Kočího.

POCO A POCO

Už při studiu jsem zpívala jako sólistka s pražskými chrámovými sbory u sv. Ignáce a záhy pak u sv. Jakuba. S Cantores pragenses pod vedením Josefa Hercla jsem mohla nastudovat a provést více než sto titulů duchovní hudby, natočit svoje první nahrávky. Josef Hercl má neobyčejnou paměť na tempo; jaké jednou dal, takové bylo vždy. Tento dar má málokterý dirigent. Díky Herclovi jsem dostala po revoluci mnoho krásných příležitostí, protože jsem byla jedna z mála, která měla tak široký repertoár duchovní hudby a mohla ji stylově na pódiích zpívat. Ale do opravdu sólové kariéry mě uvedl dirigent Helmuth Rilling. V roce 1987 přijel poprvé do Prahy a v rámci Bachakademie jsem po účinkování v přímém televizním přenosu dostala pozvání na studia do Stuttgartu. Bylo to pro mne opravdu veliké umělecké obohacení. Nejprve se jednalo o detailní studium Bachových kantát a později velkých oratorních děl. Nejvíce mě zaujal rozdíl mezi Rillingem a „schreierovskou školou“. V dalších letech přišlo monteverdiovské období, následované romantismem. Rilling je pro mě dirigent, u kterého se nemusím „o nic starat“. Vyzařuje a vede interpreta jistě, ale nenásilně a nechává mu dost prostoru pro spolupráci i sebevyjádření. Mám od něho krásný pozdrav a velmi potěšující reakci na našeho společného Mesiáše .

Vaše pěvecké vzory, ale také sny, které se podařilo uskutečnit? V době studia to byla z nahrávek Maria Tauberová a na jevišti živě Jana Jonášová (nádherná Traviata a Gilda). Dnes mám k dispozici nepřeberné množství nahrávek s úžasnými pěvci. Velmi často se učím od Elizabeth Schwarzkopf, Victoria de Los Angeles, Arleen Auger, Kathleen Battle… Mým snem je vždy ta skladba, opera nebo oratorium, která mě právě čeká.

Jak probíhá příprava role do nové opery? Studujete sama s klavírem nebo spolupracujete s korepeticí? Novou roli studuji nejdříve sama u klavíru, jak jsem zvyklá z koncertní praxe. Korepetici v divadle považuji dodnes za luxus, ale pokud je korepetitorka výborná, jdu na první zkoušku s dirigentem dobře připravená i s ohledem na jeho představy. Při studiu každé velké role beze zbytku platí – čím déle, tím lépe. Já osobně se nerada učím role zpaměti, ale mám fotografickou paměť, a proto jakmile spojím hudbu s pohybem na jevišti, mám vyhráno. Operní herectví je totiž velmi přísně vázáno na hudební čas a já musím přesně za dva takty vyjít v krinolíně s dlouhou vlečkou po schodišti ke své kolegyni, kontaktovat ji a vědět přesně, co budu dál zpívat. Vypadá to nevinně, ale zkuste to ve chvíli, kdy jste oslněni reflektorem, ve tmě hledáte očima ruku dirigenta na nástup a hudbu slyšíte velmi málo, protože na hlavě máte velkou čelenku a na uších copy. Celá akce musí být ladná a samozřejmá.

Povězte něco o technice vašeho zpěvu. Koloraturní soprán jistě vyžaduje důkladnou přípravu, ale také opatrnost, například při nachlazení nebo unavených hlasivkách. Kromě studií v zahraničí jsem měla životní štestí, že jsem potkala hudebníka, velkého umělce a mého dlouholetého pedagoga Jiřího Kotouče [uměleckého vedoucího souboru Collegium Flauto dolce a profesora zpěvu na Pražské konzervatoři – pozn. aut.]. Zpívání – slyšeno či vnímáno zvnějšku – působí jako nejpřirozenější věc, vždyť zpívat přece může každý, ale první a nejtěžší je, že pěvec sám sebe slyší zevnitř jinak, než jak zní tón navenek. Pěvec se při zpěvu orientuje na základě svých vnitřních pocitů, což je velmi zrádná věc. Ve hře je totiž akustika sálu (pokaždé jiná), pěvcův zdravotní stav, únava po dlouhé cestě, typ hudby – množství emocí do ní vkládaných v závislosti na stylovém období, tíha kostýmů v opeře a velikost orchestru. Je vždy lepší mít padesát spoluhráčů v orchestru, než protihráčů v boji o dynamiku. Na to vše je nutné mít „druhé“ kontrolní a objektivně hodnotící uši. Díky Jiřímu Kotoučovi je mám. A nejen to. Na každý koncert či roli mohu jít stylově i technicky připravená, protože Jiří má na všechno noty, někde to již živě slyšel, CD v několika vydáních a s líbezným úsměvem vyjme z knihovny patřičnou knihu a ze čtyř cizích jazyků přeloží stať o dobové interpretaci. Celou skladbu doprovodí na klavír a má tisíc připomínek, jak ji zazpívat lépe. Na rozdíl od instrumentalistů si na hlasivky nevidíme, celé naše tělo je naším nástrojem. Již poměrně lehká indispozice nám dělá starosti a klade těžké otázky – vydržím ještě dva dny nebo koncert již nezazpívám? Rozezpívám hlasivky do večera? Proto pěvci odříkají představení „příliš brzo“ nebo „příliš pozdě“. Zkušení kolegové vždy říkali, že budu spokojená tak se třemi představeními do roka, a mají pravdu.

Hlas je čtvrtý rozměrARIA

Ludmila je pravidelně obsazována do dramatických rolí nejkrásnějších Mozartových oper. V roce 1996-1997 úspěšně vystupovala v angažmá Opery Mozart ve Stavovském divadle v roli Hraběnky (Figarova svatba) a Donny Anny (Don Giovanni) v letech 1998-2000. Následovaly role ve Státní opeře Praha – Pamina (Kouzelná flétna), Fiordiligi (Cosi fan tutte), Micaela v Bizetově Carmen, Isabela v Robertu Ďáblovi od Meyerbeera a Angelica ve Vivaldiho Orlando Furioso. Kromě toho ztvárnila titulní postavy jedinečného koncertního provedení Händelových oper Alcina a Rodelinda v rámci operních sezón v kostele Šimona a Judy za doprovodu barokního orchestru Camerata Nova, řízeném Jiřím Kotoučem. Pro ctitele staré hudby to byl jistě velký svátek, o čemž svědčily bouřlivé ovace, které nebraly konce. Dodnes ovšem nechápu, kam se tehdy poděla Česká Händelova společnost…

RECITATIVO

Kromě vámi uváděných rolí máte jistě i jiné oblíbené skladatele a z poslechu znáte mnoho světových interpretů. Kdo lahodí vašemu sluchu? Některé pěvkyně jsem již jmenovala, ale je jich mnohem více. Na tomto místě bych chtěla zdůraznit jeden moment. Hudba má obdivuhodnou vlastnost – je jako čirá voda a naplníte jí každou sklenku až po okraj, ať je jakkoli velká. Věřím, že hudba dokáže naplnit kohokoliv až po okraj jeho osobní míry vnímání a porozumění, takže z ní všichni můžeme mít plný zážitek.

Jaké máte zážitky a pocity z nastudování Meyerbeerova Roberta Ďábla? Vaše árie velice těžkého partu Isabely byly úžasné. A ještě k tomu u nás dosti neobvyklá francouzština… Role Isabely byla pro mě zajímavá právě odbočením z přísně hlídaného mozartovského oboru do ryzí operní romantiky. A právě zde jsem měla to nesmírné štestí se svými kolegy v režijní spolupráci s francouzským režisérem Gilbertem Blinem. Jeho šarm, vlídnost a tolerance, přitom velké umění, cit a pod tím vším evidentní technické zvládnutí celého náročného představení nám všem z časově náročného studia udělaly svátek, na který všichni vzpomínáme. A narážíte-li na zpěv role v originálním jazyce – je to vždy nejlepší, protože melodika jazyka zcela odpovídá i hudebnímu partu.

V sezóně 2001/2002 byla ve Státní opeře uvedena Vivaldiho opera Orlando Furioso. Po 266 letech od vzniku je to počin jistě zajímavý. Jaká byla práce na přípravě? Můžete prozradit něco z kuchařky, jak se vaří barokní opera? Po pravdě si hlavní hold na realizaci zaslouží profesor Kotouč. Celou, jinak časově neúnosnou, operu upravil, připravil party pro celý ansámbl a velmi se shodl s jevištní představou opět pozvaného režiséra Gilberta Blina. A tu ryzí operní krásu dovršily kostýmy Josefa Jelínka. Barokní opera je náročná na pěvce již zmíněnými těžkostmi technickými – a to je jen základ – zdánlivě jednoduše působící árie formy ABA s velkými zdobenými Da Capo částmi a kadencemi, textově složitými recitativy, stylizací pohybu ve velkých róbách.

Máte v paměti nějaké mimořádné momenty? Určitě technicky i umělecky vyrovnané celkové obsazení rolí, spolupráce s dirigentem, velké nadšení v orchestru Camerata Nova, který vystřídal orchestr Státní opery. Jsou to hudebníci, specializovaní na barokní hudbu, a tím i citlivě doprovázeli. Atmosféra každého představení byla velmi slavnostní.

INTERLUDIO

Každého známého umělce provází celou kariérou příznivé i nepříznivé kritiky. Podařilo se mi vybrat některé, jež dobře dokumentují výkony Ludmily Vernerové v mezinárodním měřítku.

Frankfurter Allgemeine Zeitung 1997 – G. Bizet – Carmen :

„… Ludmila Vernerová zpívala obdivuhodně Micaelu … je sopranistkou s prvotřídním lyrickým hlasem. Frázování a tvorba tónu byly jasné a čisté, rovněž intonace a interpretace zcela odpovídala stylu…“

Meinthal Tageszeitung 1998 – Velký oratorní večer, Mendelssohnův Paulus :

„… obzvláště sympatický byl soprán Ludmily Vernerové, na kterém nebyl jediný kaz a oslnil suverénní intonací, jak při hudebním ztvárnění árií, tak při technickým nárocích četných recitativů…“

Harmonie 2000 – Robert Ďábel ve Státní opeře :

„Úprava nejen přenesla těžiště z ansámblových scén do sólových partií, ale i tady proměnila proporce. Tak se hrdinkou stala Isabela. Ludmila Vernerová se chopila příležitosti a podala suverénním zvládnutím koloraturní role důkaz, že Meyerbeer psal sice těžké, ale pro schopné zpěváky vděčné a efektní party…“

Hodnocení Helmutha Rillinga CD Arias – Händel, Mozart, Meyerbeer (Stuttgart, únor 2002) :

„Ludmila Vernerová je velmi muzikální pěvkyně s výtečnou a hlubokým dojmem působící virtuózní technikou. Co umí udělat především s ozdobami je skutečně vynikající. V těchto nahrávkách se velmi přizpůsobila přednesovému stylu.“

ACT 2 – CON ANIMA

Výjimečný talent, technická dokonalost a nesmírná pracovitost a pokora dovedly Ludmilu také na druhý pól a tím je interpretace staré duchovní hudby. Není častým jevem taková univerzálnost, kdy umělec s jistotou zvládá dědictví renesance a baroka, klasicismu i romantismu se všemi finesami jemného zdobení a naprosto odlišného cítění. Důkazem jejích kvalit jsou opakovaná pozvání na renomované festivaly staré a duchovní hudby v mnoha evropských zemích, Japonsku i Austrálii s velkým repertoárovým rozsahem. Největší díla Bachova, Händelova, také Haydn, Beethoven, Mozart, Vivaldi, Rameau, Schubert, Mendelssohn-Bartoldy, Dvořák, Zelenka, Brixi, Brahms, Monteverdi, Heinichen, Buxtehude aj., skladatelé českých vánočních pastorel – Linek, Ryba, Milčínský, Koutník, Michalička, písně od Debussyho, Martinů, Hurníka, Ebena.

RECITATIVO

Povězte mi něco o činnosti pěveckého sboru, ve kterém také působíte. Je to tuším amatérské těleso? Po náročné profesionální práci mám potřebu vrátit se k onomu základu, na kterém pro mě hudba stojí, k ryzí radosti a prožitku z ní. Proto se ráda zařadím i do rodinného sboru, který v současné době řídí můj bratranec Pavel Verner, violoncellista kvartetu Apollon. Sbor má své domovské právo v chrámu sv. Tomáše na Malé Straně v Praze. Letos, na svátek Tří králů jsme tam zpívali Rybovu mši vánoční a to byl zase jeden vzácný důvod, proč jsme se jako velká rodina u sv. Tomáše sešli ze všech koutů světa. Bylo nás sedmdesát a radovali jsme se z hudby i ze vzájemného setkání.

ACT 3 – A PASSO A PASSO

Ludmila Vernerová nahrála přes čtyřicet hudebních nosičů s převážně duchovní hudbou. Oratoria, pašije, mše, kantáty, Stabat mater od Bacha, Haydna, Brixiho, Mozarta, Dvořáka, Pergolesiho a dalších. Úctyhodná přehlídka toho nejlepšího, co povznáší ducha. Jistě k tomu přispívá dokonalá znalost čtení z listu, mnohaletá odborná zkušenost, ale i technická bravurnost ovládání hlasu. Sám jsem byl svědkem její práce ve studiu, kde nebylo projevu co vytknout a pozornost režiséra se zaměřovala pouze k orchestru. Celé její poslední album bylo nahráno za neuvěřitelné tři čtyřhodinové frekvence na dvoustopý digitální magnetofon. Když k tomu přidáme opravdu nezbytný minimální počet střihů, nezbývá, než tiše žasnout.

RECITATIVO

Jak hodnotíte práci Pražského komorního orchestru a Camerata Nova, které vás doprovázely? Úžasně jsme si rozuměli, ta profesionalita a vzájemná vstřícnost je evidentní i na výsledné nahrávce.

Když jsem náhodou nahlédl do partitury Isabely z Roberta Ďábla a viděl intervalové skoky a kadence, pomyslil jsem si něco o příležitosti pro computer a pádu do tmy. Víte, mojí velkou láskou jsou koně. Představte si antický stadion a klasické závody čtyřspřeží. Jezdec musí ve všech situacích zvládnout čtyři elementy s různou povahou, reakcí a rychlostí a uvést je do harmonie, v každé vteřině závodu jinak předvídat, bleskurychle řešit nové momenty a ještě vyhrát sám nad sebou.

Jaká je vaše reakce, když slyšíte svoji novou nahrávku? A máte čas si vůbec poslechnout některou ze starších? Většinou velmi kritická, pamatuji si totiž přesně, co jsem chtěla, co vyšlo či nevyšlo na mém výkonu. Víc mám pak radost, když si CD v mé přítomnosti poslechnou odborníci. Teprve z jejich reakce nahrávku sama přijmu.

Zbývá vám čas na rodinu a soukromí? Vím, že i váš manžel toho má také dost. Můj manžel je ředitelem knižního nakladatelství Vyšehrad, které se mu podařilo po revoluci vzkřísit z trosek. Mám tedy možnost vzdělání v jiném oboru, čtu totiž velmi ráda jejich knihy. Vzájemně si fandíme a obohacujeme se vyprávěním neuvěřitelných situací z obou světů. Po patnácti letech manželství neznáme termín „manželská nuda“. Naší dceři se snažím ze všech sil vytvořit alespoň trochu takový domov, jaký znám ze svého dětství. Se svým řádem a vztahem k umění. Bez pomoci rodičů bych ale své povolání nemohla dělat.

Když už jsme u volného času, prozradíte nám nějaké záliby? Já jsem se z lásky ke svému manželovi naučila ve zralém věku sjezd s alpských velikánů ve Francii a moje rodina zase jezdit na koni. Vzájemně si připravujeme mnohá nečekaná překvapení.

CODA

U Ludmily Vernerové o překvapení není nouze. V době, kdy jsem chystal tohle naše povídání, odjížděla opravdu druhý den s rodinou do francouzských Alp a byl jsem rád, že si udělala čas na rozhovor. Soukromě doufám, že zdaleka nebyl poslední a sám za sebe vám prozradím, že se budu ve „čtvrtém rozměru“ snažit zůstat, co nejdéle…

Sdílet článek: