>Jednou z nejhezčích hudebních knížek je Deník ze společných cest Roberta Crafta a Igora Stravinského. Dirigent Robert Craft v ní popisuje své zážitky se sedmdesátiletým hudebním géniem, kterého doprovázel na cestách po celém světě. Nejlepší je historka o tom, jak si Stravinskij v Americe zařizoval opravu kýlního pasu, ale špatně si opsal telefonní číslo, takže tvrdohlavě znovu a znovu telefonoval jakémusi nešťastníkovi, který se zdravotními pomůckami neměl nic společného, takže velkého skladatele celkem oprávněně považoval za šílence. Craft dodává, že to byla scéna zcela typická pro Igora Stravinského a že se takové odehrávaly každý den aspoň dvě. Trpělivost mladého dirigenta byla zřejmě nadlidská. Pravidelně musel řešit situaci, že uprostřed noci, třeba ve dvě hodiny ráno, Stravinskému přestal vyhovovat hotelový pokoj a požadoval okamžité přestěhování.
Skladatelé nejsou typickými cestovateli. Pokud jsou pozváni na provedení své skladby, jejich úloha je vyloženě reprezentační, takže hostitelé pro ně obvykle zajistí i reprezentativní podmínky. Interpreti na tom bývají hůře. Je pozoruhodné, jak často se stává, že pořadatel jaksi zapomene na to, že umělci nejen hrají a zpívají, ale také jedí a spí. Organizátorům kulturní akce, při níž pan Bohumil Beníček pořídil fotografii nahoře (SOČR ve fracích venku) dokonce nedošlo ani to, že si hráči musí před koncertem na něco sednout. Ještě, že tehdy nepršelo…
Stravovací návyky cestujících hudebníků by vydaly na diplomovou práci v oboru gastroenterologie. Zvláště v dobách, kdy se čeští umělci snažili na zahraničních zájezdech co nejvíce ušetřit na dietách, vznikaly recepty, za které by se nemuseli stydět autoři hororů. Standardní kombinace studeného párku s pudinkem je ještě v mezích lidské představivosti, ale směs tři dny staré černé tlačenky, cibule a vajíčka Kinder, zapíjená destilovanou vodou už vypadá opravdu nebezpečně. Otázka pro vás, milí čtenáři: V blíže neurčeném nádražním bufetu byl Bohumilem Beníčkem zastižen známý český dirigent (na fotografii vpravo). Kdopak to je?
Dnes už se čeští hudebníci v cizině stravují stejně jako ostatní lidské bytosti. Přesto na ně občas číhá nebezpečí. Členové jistého komorního souboru se v Pekingu rozhodli ochutnat pekingskou kachnu. Anglicky uměli nevalně, ale věděli, že kachna se řekne duck. To slovo nalezli v jídelním lístku, a ukázali na ně prstem. Za chvíli jim číšník přinesl mísu plnou usekaných kachních pařátků…
Se spartánskou výchovou našich hudebníků výrazně kontrastují požadavky světových uměleckých hvězd, zejména z oblasti populární hudby. Těžko říci, proč se nedávno kvůli desetikilometrové cestě z Ruzyně do hotelu v centru Prahy musely pro jakousi „topstar“ stěhovat z Londýna dvě obří limuzíny. Na koncertě se přitom jednoznačně prokázalo, že hvězda disponuje jen jedněmi hýžděmi. Pochybuji, že by si takový nesmysl vynutil sám umělec. Spíše jde o výplod chorého mozku manažera, který se živí umělcovou image. Kdybyste však viděli některý z našich orchestrů cestovat ve velkém „západním“ autobusu, nepovažujte to za zbytečný luxus. Do zavazadlového prostoru Karosy se rozhodně nevejde šest kontrabasů.
Pořadatelé v cizině často nedokáží uspořádat koncerty tak, aby přejezdy byly co nejkratší. Třeba ve Španělsku je běžné, že hudebníci po koncertě sednou do auta, aby druhý den stihli matiné ve městě vzdáleném 350 km. Je úžasné, že pak dokáží zahrát tak, že jsou za rok pozváni znovu. Díky jejich stavovské cti má stále naše hudba v cizině až neuvěřitelně dobrou pověst. Cestování je ovšem únavné. Hudebníci říkají, že cestovat se má jen za mlada. Je-li člověku přes čtyřicet, měl by se raději držet někde poblíž své hrobky.
