Farinelli – král kastrátů

Dítě své doby

Narodil se 24. ledna roku 1705 v Apulii jako druhý syn šlechtice Salvatore Broschiho. Carla a o osm let staršího Riccarda (později se stal skladatelem) vyučoval hudbě zřejmě nejprve otec, hlavní podíl na chlapcově vzdělání měl ale Nicolo Porpora, slavný operní skladatel a významný „kastrátovský“ pedagog. Budoucnost malého zpěváčka byla tedy rozhodnuta. Stejně jako řada jeho vrstevníků podstoupil coby sedmi- či osmiletý nezbytný lékařský zákrok, a pak nezbývalo než doufat, že bude mít dostatek štěstí a zařadí se pod zkušeným vedením do nejlukrativnější pěvecké skupiny – mezi kastráty. Součástí výuky nebyla ovšem jen práce s hlasem, ale i kompozice a hra na cembalo. Kromě učitele byla důležitá i hmotná podpora mecenáše, jehož jméno pak většinou obdarovávaný přejal. Carla podporovala neapolská rodina Farina, a tak se během studií Carlo Broschi proměnil ve Farinelliho. Poprvé vystoupil roku 1720 v Neapoli v Porporově serenatě Angelica e Medoro . Nejenže se poté rozběhl celý řetězec dalších vystoupení a Farinelliho sláva začala prudce stoupat, ale vzniklo zde i jeho celoživotní přátelství s autorem libreta, proslulým básníkem, pěvcem a skladatelem Pietrem Metastasiem. Po Neapoli následoval Řím, pak přišla Bologna, Benátky, cesty do Vídně a na další evropské dvory. Získání tohoto mladého kastráta do opery začalo rychle představovat značný finanční úspěch, pro zpěváka však oproti skladateli podle tehdejších zvyklostí mnohem vyšší (rozdíl byl i 1000 dukátů!).

Operní hvězda

Čtrnáct let po neapolském debutu se Farinelli připojil k Porporovi, odjel do Londýna a vystupoval ve Šlechtické opeře (Opera of Nobility), která tvořila ostrou konkurenci zdejšímu působení G. F. Händela v Covent Garden. Mladý italský kastrát slavil v Londýně neuvěřitelný triumf, jeho vystoupení vzbuzovala bezmezné nadšení. Při jednom z nich dokonce vykřikla jakási rozrušená dáma v publiku: „Jeden Bůh, jeden Farinelli!“ Jeho hlas byl podle všeho skutečně fascinující. Charles Burney, autor dobového hudebního cestopisu, o něm napsal, že měl „nezvyklou sílu, sladkost, rozsah a ohebnost“, navíc prý dokázal udržet tón tak dlouho, že si lidé mysleli, že se zpěvák nenápadně nadechuje, zatímco někde hraje ukrytý nástroj, který zní jako jeho hlas. Jeho obdivovaný rozsah a – d''' ještě rozšířil o několik spodních tónů, takže byl schopen zpívat v sopránové i altové poloze (například kastrát Senesino měl rozsah ge'' , Nicolini a – f'' ).

Přestože se Farinelliho kariéra skvěle rozvíjela a během tří sezón pro něj bylo napsáno patnáct rolí, rozhodl se náhle po třech letech z Londýna odjet a svou operní dráhu ukončit. Přijal nabídku manželky španělského krále Alžběty Parmské a stal se dvorním hudebníkem na madridském dvoře. Jeho každodenní zpěv měl Filipovi V., který trpěl depresemi, navozovat příznivé duševní rozpoložení. Nezůstalo ale jen u toho, Farinelli se stal důležitou součástí dvora: staral se o hudbu, reorganizaci operního domu, byl pasován na rytíře, spekuluje se dokonce o tom, zda neměl i vyšší politické funkce. Po příchodu Karla III. na trůn byl uznávaný pěvec obdarován velice štědrou penzí, leč požádán, aby Španělsko opustil (pravděpodobně měl tak uvolnit místo chráněnci královy matky). Vrátil se tedy do Itálie a usadil se v Bologni. V poklidu zde prožil zbytek svého života obklopen bohatou sbírkou obrazů, klávesových nástrojů a rukopisů, zaobíral se hrou na cembalo, violu d'amore, psaním básní i hudby, občasným zpěvem a přijímáním návštěv. A to ne ledajakých: Ch. W. Gluck, W. A. Mozart, Casanova i císař Josef II. Božský Farinelli zemřel 15. 7. 1782 a na svou žádost byl pohřben v Bologni ve svahu kopce. Jeho náhrobek dnes ale nenajdeme, byl zničen za napoleonských válek.

Pokračovatelé

Tradice kastrátů pokračovala až do roku 1903, kdy byla oficiálně zakázána papežem Piem X. Do té doby se neoficiálně tolerovala… Největší slávy se kastráti dočkali v letech 1650-1750. Tehdy se jim říkalo „musico“ nebo „evirato“, vystupovali ve vážných operách, běžně byli obsazováni až do konce 18. století. Ještě v 19. století vystupovali kastráti v několika Rossiniho a Meyerbeerových operách, například v Křižácích v Egyptě zpíval roli Armanda Giovanni Battista Velutti. Posledním kastrátem byl Alessandro Moreschi (1858-1922), člen Sixtinské kaple, jehož hlas se podařilo počátkem 20. století zaznamenat.

Sdílet článek: