Evropské mise Berlínských filharmoniků

Berlínská filharmonie vystoupí 1. května 2013 ve španělském sále Pražského hradu. Pod taktovkou svého šéfa sira Simona Rattla a s Magdalenou Koženou jako sólistkou Dvořákových Biblických písní . Oficiálně je to prolog Pražského jara, ale hlavním iniciátorem a pořadatelem je orchestr samotný. Datum 1. května 1882 si připomíná jako okamžik svého založení „Evropským koncertem“. Je to velmi mladá tradice. Ale za dvaadvacet let existence si získala jedinečné místo v kalendáři prestižních hudebních akcí. Čím to je? Je to určitě kvalitou protagonistů – ale jejich výjimečnost je ještě jinde. Evropský koncert je skutečně velmi pěkné gesto ve vztahu ke každé hostitelské zemi.

Většina prestižních hudebních akcí je vázána na slavná pódia. Evropské koncerty jsou unikátní tím, že jsou putovní – a vedle slavných koncertních sálů připomíná i jiné kulturní památky. Hostování v Salcburku je vyznamenáním pro hostujícího umělce – zatímco Berlínská filharmonie jako host naopak vyznamenává místo samo.

Koncerty Berlínských filharmoniků v Praze jsou toho příkladem. Od roku 1989 tu hrál jeden z nejlepších orchestrů čtyřikrát – z toho dvakrát na pozvání Pražského jara a dvakrát – a letos potřetí – na své vlastní náklady v rámci svého cyklu Evropských koncertů. Každá metropole nemá takové štěstí. V Praze se konal hned ten první. Pamatuji si, jaké zjevení to bylo, když v roce 1991 najednou přišla zpráva, že ve Smetanově síni zahraje Berlínská filharmonie s Claudiem Abbadem Mozarta. A ještě větší zjevení byl pak koncert sám, ačkoli jsem slyšel jen generální zkoušku a byl zcela nezkušený středoškolák. Celá atmosféra ale korespondovala s tím, že se otevíráme světu a že například Abbado a Berlínská filharmonie mohou být dostupnější.

Druhý Evropský koncert se konal ve Stavovském divadle v roce 2006 pod taktovkou Daniela Barenboima. A s Radkem Baborákem jako sólistou. Veřejnou generální zkoušku opět dali k dispozici studentům. Není vůbec náhoda, že oba tyto pražské Evropské koncerty se vázaly k mozartovským výročím. I v tom je kus štěstí, protože Berlínská filharmonie je na Salcburk a Vídeň zvyklá a hrát Mozarta v Praze je z jejich pohledu svým způsobem větší svátek. A pro nás je to svátek mnohonásobně. A není nápadnějšího připomenutí, jaký potenciál má Stavovské divadlo ve vztahu k Mozartovi a jak ostudně málo, případně jak provinčním způsobem, ho sami využíváme.

Berlínská filharmonie má ale ve svém archivu celý pozoruhodný hudební cestopis svých Evropských koncertů. Dramaturgie je populární, ale nikdy jí nechybí nápad. Třeba taková Beethovenova Eroica na půdě zámku ve Versailles v roce 1997. Pro koncert v Istanbulu roku 2001 si Mariss Jansons vybral Berliozovu barvitou Fantastickou symfonii. Koncert v Athénách roku 2004, první se Simonem Rattlem, má charakteristickou antickou scenérii Herodes Atticus. V Moskvě měl koncert v roce 2008 ruského sólistu a znovu všem připomněl slavný sál Čajkovského konzervatoře. Jeden z koncertů, který se konal přímo v Berlíně, byl odvážně umístěn do bývalé tovární haly, která slavila stejné výročí založení, jako v roce 2007 Berlínská filharmonie. Jednou, v roce 2000, hrála Berlínská filharmonie Beethovenovu Devátou v domovském sále Philharmonie.

Pro úplnost dodejme i zbývající místa Evropských koncertů. V roce 1992 slavili filharmonikové v Madridu na půdě Escorialu, v roce 1993 v Royal Albert Hall v Londýně, v roce 1994 v Hoftheateru v Meiningenu, v roce 1995 ve Florencii a v roce 1996 v Petrohradě v Mariinském divadle. Po koncertu ve Versailles následoval Stockholm a Krakov, zatímco na přelom tisíciletí zůstali doma. V roce 2002 hrál Abbado v Palermu Dvořákovu Novosvětskou, následoval klášter v Lisabonu, zmíněné Athény a pak Budapešť. Po návštěvě Moskvy v roce 2008 následovala Neapol a o rok později nově opravený Sheldonian Theatre na půdě univerzity v Oxfordu. Předloňský koncert se konal po devatenácti letech znovu ve Španělsku, v Teatro Real, a loňský ve Vídni.

Symbolika nadcházejícího Evropského koncertu Berlínských filharmoniků bude jistě také zajímavá. Že přijedou s Dvořákem, Magdalenou Koženou, ale i s Beethovenovou Šestou a Simonem Rattlem, je maximálně atraktivní. I když má celý koncert nálepku prestižní a běžným smrtelníkům nedostupné akce. Cena toho malého počtu vstupenek, které šly do prodeje, je vyšší, než kolik stojí vstupenka v Berlíně i se zpáteční cestou autem… A tak všichni, kteří mají rádi Berlínskou filharmonii, budou vděční za televizní přenos. Jakou atmosféru koncert bude mít, to nelze nikdy zcela odhadnout – ale příslib je to veliký.

Dnes už je naštěstí zapomenuto, že Berlínská filharmonie už ve Španělském sále jednou hrála. Bylo to bohužel 15. března 1944 ve výroční den protektorátu. A dirigoval (ne zrovna dobrovolně) Wilhelm Furtwängler, tehdy Osudovou a Novosvětskou. Toto hostování Simona Rattla, Magdaleny Kožené a orchestru, který dovede spojit otevřenost novému a jedinečnou tradici, bude mít určitě zcela jiný étos. Věřme, že bude dobře pochopen. Stojí v jasné a všem čitelné opozici ke všem stínům minulosti. A vedle všech symbolických, společenských a mediálních rovin tam bude znít skvělá hudba ve světovém provedení.

Sdílet článek: