16.5.2011 | Autor: Petr Veber | sekce: klasická hudba jazz - články
„Víte, že jste úplně první? To je naprosto čerstvá nahrávka, ani ji ještě sama nemám,“ usmívá se Magdalena Kožená na muže, který jí podává k podpisu booklet z právě zakoupeného CD Lettere amorose. Za ním dlouhá řada dalších posluchačů čekajících na slíbenou autogramiádu. Je pondělí v polovině srpna, krátce po poledni – a česká mezzosopranistka má za sebou úspěšný dvouhodinový recitál na mezinárodním festivalu v Edinburghu, při němž zněla hudba této desky: světský repertoár z počátku sedmnáctého století, doprovázený jen několika drnkacími nástroji.
Koncertní síň The Queen’s Hall bývala ještě před několika desetiletími reformovaným kostelem. Dispozice auditoria tomu odpovídají – nevelké zádveří, kde dosud na zdi visí na obrovské tabuli starým ozdobným písmem „The Creed“, tedy vyznání víry; prostorné empory rozšiřující celkový počet míst na mnoho set a nad nimi po obou stranách okna, jimiž proudí dovnitř denní světlo; přístavba vpravo a vzadu s východem do zahrady dává dostatek prostoru zákulisí a baru. Jen varhany chybějí. Konají se zde komorní koncerty a sál stojící na Clerk Street, jedné z rušných hlavních ulic plné patrových autobusů i aut, je oblíbený a často využívaný. Magdalena Kožená zpívala na nevelkém pódiu bosa, s rozpuštěnými vlasy a v jednoduchých splývavých šatech – její jemně nuancované sólové italské madrigaly střídané španělskými instrumentálními skladbičkami jsou prosté, poeticky přímočaré, kultivované a přirozeně emocionální, nic vyumělkovaného. Nová položka v mozaice zájmů a úspěchů této sólistky. Podobně prostá je nyní i ona sama, již v civilních šatech, když se na postranní empoře podepisuje. Nechci předbíhat frontu a rušit, ani čekat, a tak si slova upřímného uznání nechávám pro sebe. Vždyť stejně zaznívají od každého z čekajících na podpis. Koncert, na němž naši sólistku doprovázel – stejně jako na desce – soubor Private Musicke, byl naplněn muzikálností a radostí z muzicírování, vzájemným respektem a potěšením ze samozřejmé souhry a publikum to velmi dobře vycítilo.
Magdalena Kožená nebyla v letošním programu Edinburského festivalu jediným českým umělcem – o den později ve stejném sále opět hodinu před polednem hraje Škampovo kvarteto s pianistou Melvynem Tanem a potom 20. srpna a znovu s jiným programem 24. srpna tam koncertuje Pavel Haas Quartet. Mladý soubor, který profesionálně pracuje teprve pár let, už vzbuzuje po světě velkou pozornost. Na festivalu ve skotské metropoli byl poprvé před dvěma lety a tentokrát je to návrat interpretů, o nichž se zde již opravdu ví. Koncerty – nejprve s Dvořákem a Haydnem, poté s Brittenem, Beethovenem a Pavlem Haasem – se konají bezprostředně po návratu z australského turné a těsně před účinkováním na Dvořákově Praze. Znám mimochodem v Edinburghu dvojici milovníků hudby, která byla i při tom, když Haasovci účinkovali v roce 2005 na Orknejích, skotských ostrovech nedaleko severního pobřeží, odkud je blíž do Norska než do Londýna; koncert na ostrovním letním Festivalu sv. Magnuse byl díky skladateli Peteru Maxwellu Daviesovi součástí cen ze soutěže Paola Borcianiho v Reggio Emilia. Čtveřice přiletěla tehdy přímo z Itálie a byla na vzdáleném severu trochu jako v Jiříkově vidění...
Podobné pocity drží mne v pátek třináctého, kdy se koná úvodní večer letošního festivalu. Vstupním programem není nic banálního, ani Beethovenova Devátá, ani Mahlerova Druhá, ale ani přehlídka skotských dudáckých kapel. V beznadějně vyprodané hlavní edinburské secesní koncertní síni Usher Hall zní hudba současného amerického autora Johna Adamse – jeho oratorium El Niňo. Marně si představuji, jak velká by musela být dramaturgická i rozpočtová nepříčetnost toho, kdo by se takové dílo vůbec někdy pokusil zařadit u nás, neřku-li na úvod mezinárodního festivalu, a jaká odvaha by musela navštívit alespoň ty nejvěrnější posluchače, aby přišli... Název deset let staré celovečerní skladby odkazuje k biblické zvěsti o narození děťátka, Spasitele, doplněné ovšem o latinskoamerické kulturní prvky i autorovy osobní motivy – o výklad civilně lidský. Hudebně nejde o pouhý a čistý minimalismus; jeho přímočarým modelům příbuzný, ale celkově přece jen složitější styl umožňuje a dovoluje Adamsovi realizovat až překvapivě mnoho výrazových poloh. Dvoudílná dobře poslouchatelná kompozice pro sbory, tři běžné pěvecké sólisty, tři kontratenoristy a orchestr s bicími, klávesami a dalšími zvukovými zdroji má zajímavý zvukový a ideový průběh, řadu charakteristicky znějících míst a melodiku občas téměř až jakoby brittenovskou. Ve spolehlivém nastudování Jamese Conlona, Skotského orchestru BBC, Edinburského festivalového sboru a souboru Theatre of Voices to byla skladba přiměřeně monumentální, v koncepci a vyznění srozumitelná, jedinečná a neoposlouchaná. Vyžadovala pochopitelně větší ochotu k vnímaní než klasický repertoár, ale vstřícného posluchače bohatě odměnila.
Souvislosti evropské kultury a kultury Nového světa a nových zámořských světů, objevovaných a ovládaných v minulých staletích, se dostaly jako hlavní téma do centra programu letošního Edinburského festivalu podle mínění mnohých značně ambiciózně a rozhodně dost originálně. Nový ředitel přehlídky Jonathan Mills je Australan a jeho umělecké akcenty jsou v mnohém neotřelé. „Nabízí se nám k objevování i k budování mostů obrovské a imaginativní teritorium, plné mimořádné kulturní různorodosti,“ říká. Například se poprvé v Edinburghu hrála letos na festivalu Gershwinova opera Porgy a Bess. Tři představení, hudebně velmi dobrá a vizuálně zdařilá, přivezl soubor Opery z Lyonu. Další zajímavou položkou byla opera Montezuma od Carla Heinricha Grauna, psaná v polovině 18. století na libreto pruského krále Bedřicha Velikého, skladatelova berlínského chlebodárce. Na festivalu rokokovou operu uvedl soubor dobových nástrojů Concerto Elyma s dirigentem Gabrielem Garridou a s řadou pěvců, mezi nimž zaujal představitel titulní role – italský tenorista Flavio Oliver, dále Lourdes Ambriz a Lina López a studií bezohledného evropského dobyvatele Cortese rumunský barytonista Adrian George Popescu. Hudebně šlo o pěkné představení bez přílišné stylizace. Scénická podoba měla řadu znaků hispánské provenience, stranila revoluci a poněkud kontroverzně zacházela s časovými posuny a aktualizacemi. Stavěla značně na tělesnosti, herectví nebylo záměrně příliš kultivováno. Pro třetí dějství se orchestr přesunul na scénu. Šlo o zajímavý projekt v některých aspektech skutečně přicházející „z jiného světa“.
Běžnější koncertní část festivalu zahrnula mimo jiné orchestry z Clevelandu a Minnesoty, Ruský národní orchestr, těleso Royal Concertgebouw Orchestra, poprvé orchestr ze Sydney (vedený Vladimirem Ashkenazym) a vedle nich orchestry skotské, dále Kronos Quartet a řadu komorních souborů a sólistů, jako jsou třeba barytonisté Gerald Finley a Simon Keenlyside, mezzosopranistka Joyce DiDonato, sbor The Tallis Scholars či Tokyo Quartet. Početní pak byli interpreti Mahlerovy 8. symfonie, nastudované Donaldem Runniclesem, i představitelé moderního tance, včetně slavné flamenkové skupiny Paco Peni, nebo choreografií, pod nimiž se skví podpis Pina Bausch.
Je nedělní večer na začátku festivalu a v Usher Hall je hostem Symfonický orchestr Finského rozhlasu. Překvapivě není zcela vyprodáno, třetina sálu zeje prázdnotou, ale orchestr, jehož dirigentem je Sakari Oramo, hraje velmi pěkně. První ze dvou edinburských programů obsahuje Nielsenovu působivě gradovanou symfonickou báseň Hélios a jeho vzrušující a expresivní 4. symfonii z roku 1916 s podtitulem „The Inextinguishable“, což se překládá jako Neuhasitelná či lépe možná Nezničitelná – myslí se tím ve volném programu skladby vůle žít. Ještě předtím však zpívá mezzosopranistka Petra Lang Wagnerovy Písně na

Dudy versus klasika - skotská metropole na sklonku léta

foto: Petr Veber

slova Mathildy Wesendonckové; získává během provedení čím dál větší klid a vhled a v jejich tristanovském zvukovém kouzlu nachází a předává velký díl dokonalé poezie a krásy. Úplně nejlepší je však až přídavek – Valse Triste od Jeana Sibelia. Finové hrají Fina a najednou se hudba dostává ještě o patro výše.
Skotské hlavní město dělí od Londýna podle automapy 413 mil. To je vzdálenost, kterou je třeba vynásobit zhruba 1,6krát, aby údaj zněl v kilometrech. V reálu navíc stejně ujedete mnohem víc, ať už se pustíte západní, nebo východní cestou. A skutečně – je to zde už dost jiné než na jihu v Anglii, neřku-li u nás. Metropoli s kamennými šedivými domy, jejichž stylově jedinečný komplex z 18. století zavedl městské jádro na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, vévodí bývalá sopka, holý zelený kopec jedinečného tvaru. Otvírá se z něj pohled na ústí řeky Forth a na moře i ke vzdáleným horám. Na jeho úpatí stojí starobylý královský palác i moderní objekty skotského parlamentu, odkud se jde mezi obchody s kilty, měkoučkým zbožím z jemné vlny a se spoustou suvenýrů až nahoru k hradu.
I ze sálu The Queen’s Hall je to sem, na High Street, hlavní pěší tepnu nejstarší části města, jen pár stanic autobusem. Není tu teď skoro k hnutí. Skotská metropole není zdaleka tak velká jako Praha. Na sklonku léta je však zaplněná návštěvníky obrazně řečeno až po okraj. Mezinárodní hudební festival je ovšem jen menším důvodem – tím hlavním, proč přijet, je pro většinu lidí paralelní festival Fringe, sestava desítek a stovek drobných akcí, vystoupení performerů a skupin pouličního divadla stejně jako nejrůznějších experimentů ohledávajících všechny možné i nemožné formy divadla a alternativního hudebního divadla v těch nejrůznějších prostředích. Je odpoledne, protagonisté Fringe se předhánějí ve vynalézavosti, jak upoutat pozornost a přilákat potenciální publikum právě na tu svou večerní chvíli. Lepí plakáty, zpívají a hrají, rozdávají letáky...
S klasickou hudbou v Edinburghu soutěží i typicky skotské zvuky: před vstupem do hradu jsou v srpnu tribuny, každý večer tu je Military Tattoo – přehlídka vojenských hudebních oddílů, bubeníci a dudáci, od roku 1950 každoroční neopakovatelná show. A dudy znějí samozřejmě i teď, během dne. Snad na každém druhém rohu stojí hráč v nezbytném kiltu, kvílivé tóny se nesou i přes hluk aut a autobusů. Dá se tak prý vydělat docela dost peněz... Třeba tenhle – před sebou něco na mince, červené tváře, statečně přifukuje měchy a virtuózně zdobí melodii poletující nad statickým podkladem. Hraje jako dospělý. Je mu tak třináct.

Psáno pro: časopis Harmonie 2010/10