Osobnost Danielse je lehce „nesynkretická“, což samozřejmě není u umělců nic zvláštního. Prvky jakoby ještě dětské prostoty, bezprostřednosti, veselé oči a zářivý úsměv, kontrastují s jevištními proměnami a zejména s bohatým emocionálním světem, do kterého vás zajme hned s prvními tóny. Jen málokdo by asi také věřil, že přiznávaná dávka lenivosti, k níž jako by poukazovaly i Danielsovy blahobytné vnější formy, má svůj protějšek v náruživé hře košíkové.
Daniels pochází ze Spartanburgu, nevelkého města v Jižní Karolíně. Oba rodiče působí jako učitelé zpěvu, sám řadu let studoval hru na klavír a na violoncello, zpěv studoval s Garym Kendallem a Georgem Shirleyem na University of Michigan. Snad již od dětství snil o pěvecké kariéře; po mutaci se školil jako tenorista, nebyl ale se svým hlasem spokojen. Mnohem pohodlněji se cítil ve falzetu, kterým často relaxoval a který – zcela logicky – pociťoval jako přirozené pokračování svého původního, dětského hlasu. Většinu svých studií absolvoval ještě jako tenor, měl však problémy s výškami, falzet byl příliš vzdálen plnému hlasu, než aby bylo možné oba smíchat. Teprve až ke konci studia na univerzitě dospěl jeho tehdejší učitel Geroge Shirley k názoru, že kontratenor je pro Davida tou pravou cestou, a od toho okamžiku šlo vše velmi rychle. Jen pár dnů po svém absolutoriu začal zkoušet v opeře v Los Angeles, kde mu byla nabídnuta role v Brittenově Snu noci svatojánské . Přestože tento operní debut byl úspěšný, čekaly ho dva roky chladného nezájmu. Dnes, kdy jeho jméno již přitahuje média a Daniels je pravidelným hostem televizních a rozhlasových stanic, leckterý z manažerů a producentů, co si v letech 1992-94 ani neposlechli jeho demo nahrávky, ochotně nabízí své služby. „Hlas mám přitom pořád stejný,“ pobaveně dodává v této souvislosti Daniels, „problém je, že pouhé slovo kontratenor u řady hudebních agentů stále vzbuzovalo obavy.“
Zásadním přelomem v Danielsově kariéře se stal rok 1994, kdy poprvé vystoupil v Glimmerglass Opera v Cooperstownu (stát New York). Role Nera v Monteverdiho L'incoronazione di Poppea , kterou zde zpíval, mu otevřela dveře na další jeviště, zejména do mnichovské Staatsoper, kde se stal hvězdou inscenace a vzápětí získal možnost vybrat si jakoukoliv roli pro další hostování. Zvolil Händlova Rinalda , který dnes patří k jeho největším triumfům. Mezitím se prosadil i na americké scéně, kde byl angažován do řady oper G. F. Händla. Velkým úspěchem se stal Tamerlano a rolí Giulia Cesara (v Los Angeles) si Daniels dokonce splnil jeden ze svých pěveckých snů. Abychom uvedli české čtenáře do reality, kontratenoristy – a to „z domácích zdrojů“ – byly obsazeny i další dvě odpovídající role! S Giuliem Cesarem , byť v roli Sesta, dobyl Daniels nejdříve londýnskou Covent Garden a v loňském roce i Metropolitní operu. Mezitím však stačil ještě řadu dalších operních i oratorních rolí po celém světě, mimo jiné Didyma v Teodoře a Arsameneho v Xerxovi . Händel je bezpochyby hlavní obživou operních kontratenoristů, Danielsovy možnosti jsou však širší, což dokázal například v Brittenově Snu noci svatojánské nebo v Alfredovi od anglického klasicistního skladatele Thomase Arneho. Skutečnou kuriozitu ovšem představuje malá sopránová role v Straussově Ženě beze stínu , kterou – spíše omylem – přijal před lety v San Franciscu. Náročný part zvládl včetně tří vysokých „a“ nad straussovským orchestrem a dnes vzpomíná na tyto okamžiky s vděčností, neboť se zde seznámil s Gwyneth Jones, živou operní legendou, zpívající hlavní roli. Díky Dame Jones získal Daniels několik významných kontaktů v Evropě, jež vedly mimo jiné i ke koncertům s Nikolausem Harnoncourtem ve Vídni a Salcburku.
Je těžké nespojovat Danielse s jeho o málo slavnějším kolegou Brianem Asawou. Přestože Drew Minter a Derek Lee Ragin významně ovlivnili americké nazírání na působení kontratenorů v opeře, je dnešní pozice Davida Danielse vybojovaná zčásti i zásluhou Briana Asawy, který znovu prošlapával cestu na operní pódia de facto jen o rok dříve. Asawa a Daniels představují špičku toho, co je dnes považováno za nový směr kontratenorového zpěvu, za moderní typ „amerického“ operního kontratenoristy. Oba mají klasické operní školení a příznačné jsou i jejich pěvecké vzory – u Danielse to jsou Monserrat Caballé a Marilyn Horne. Důsledná orientace na klasické bel canto vede k odlišnému projevu, než na jaký jsme (či byli) zvyklí u většiny špičkových evropských kontratenoristů; především pak k silnějšímu a plnějšímu tónu, který je pro velká jeviště a řadu operních rolí nutný. Mohlo by se zdát, že se jedná paradoxně o návrat k vokálnímu projevu Paula Eswooda či dalších představitelů starší generace, což by ovšem bylo nedorozumění. Technicky i barevně jde o jiný projev.
Není to však jen silný tón, který Danielsovi získává nabídky operních domů, ale vysoká úroveň jeho pěveckého umění a především jeho dramatický talent. Jeho hlas lze – co do rozsahu, barvy i charakteru – přirovnat ke klasickému mezzosopránu. Typický je sytý tón lehce temnější barvy, připomínající určité polohy hlasu Marilyn Horne. Jestliže to afekt vyžaduje, objeví se i dutější tóny a téměř plný hrudní rejstřík, častější jsou však jemné světlé témbry lyrického charakteru a nechybí ani občasná zastřenost či tóny modelované velmi „vepředu“, ovšem vždy jako prostředek interpretace. Toto jen nedokonale popsané bohatství barevných možností Danielsova hlasu je – podle mého názoru – jeho hlavní zbraní. Zcela ohromujícím způsobem je uplatnil například v nahrávce Scarlattiho kantát a další, naprosto odlišné valéry ukázal například v písňovém repertoáru. Častý příval vibrujícího tónu nemá nic z odpudivého tremola oněch zpěvaček, jež nahrazují techniku takzvaným dramatickým výrazem, anebo se staly obětmi devastujícího provozu některých operních scén. A nutno zároveň dodat, že Daniels umí i zcela rovné, lehké, stříbřité tóny. Jeho nejsilnější polohou jsou proto spíše pomalé árie, kde může modelovat fráze a maximálně si hrát se zvukem. Přestože v dramatických partech Rinalda či Cesara dosahuje značné působivosti, jeho koloratury nejsou prozatím vždy zcela vyrovnané a drtivě oslňující, jak si tato hudba žádá. Jedná se samozřejmě o maximální nároky, ale mám za jisté, že David Daniels je schopen těmto nárokům dostát.
Nejen velký talent, ale i rodinné prostředí, vnitřní založení, obrovské nasazení, s nímž přistupuje ke své práci, a vášeň, kterou pro něj hudba představuje, předurčují Danielse ke dráze pěvecké hvězdy. Jisté souznění s velkými operními divami je již reflektováno i částí publika, které – podléhající nepochybně věčné magii vysokých tónů – spatřuje v Danielsovi nový pěvecký idol, hrdinu jeviště, nástupce legendárních „primo uomo“ 17. a 18. století. Bude jistě velkým štěstím pro hudbu, dojdou-li tato přání svého naplnění.
Diskografie – výběr:
G. F. Händel: Arias (R. Norrington, Virgin Classics)
Sento amor – G. F. Händel, Ch. W. Gluck, W. A. Mozart: Arias (Harry Bicket, Virgin Classics)
A. Scarlatti: Cantatas (N. McGegan, Conifer Classics)
Cl. Monteverdi: L'incoronazione di Poppea (Farao Classics)
Serenade – A. Cesti, A. Lotti, A. Caldara, Ch. W. Gluck, L. v. Beethoven, G. Bizet, F. Schubert, Ch. Gounod, V. Williams. (F. Katz, Virgin Classics)
G. F. Händel: Rinaldo (Ch. Hogwood, C. Bartoli, Decca)
T. Arne: Alfred (N. McGegan, Conifer Classics)
G. F. Händel: L'Allegro, il Penseroso ed il Moderato (J. Nelson, Virgin Classics)
odkazy
