Dave Holland Quintet v Praze

Na pódiu Lucerna Music baru (27. 5. 2009) účinkovala zřejmě nejúspěšnější jazzová formace uplynulé dekády. Jak leader, tak i kvinteto zpravidla vítězí v anketách časopisů a dalších oceněních (včetně Grammy). Není bez zajímavosti, že nejtěsněji jim v tomto ohledu „konkuruje“ kvarteto Waynea Shortera, jež na Pražském jaru účinkovalo loni. Relevanci různých anket a žebříčků je možné relativizovat, ale každopádně dlouhodobý a všestranný ohlas u kritiků, jakož i širokého okruhu fanoušků, má svou vypovídací hodnotu.

K dosáhnutí místa na jazzovém Olympu nestačí spojení vynikajících individualit, navíc je třeba, aby zvolené osobnosti viděly ve společném hraní dlouhodobý smysl. Dalším předpokladem je oddání se hudbě bez kalkulů. Dave Holland Quintet vydává alba poměrně zřídka, podstatně méně než by odpovídalo zájmu (zatím poslední vyšlo před třemi roky) a na koncertu nepřichází v úvahu ono časté upozorňování na možnost zakoupení CD. Navzdory tomu, že Hollanda jsme již mohli živě slyšet (big band v Hradci Králové v roce 2002 a kvinteto na Bohemia Jazz Festu před dvěma lety), koncert v Lucerně byl i tak objevný a jedinečný.

Již první skladba Step To It (ještě nenahraná novinka) v kostce naznačila východiska. Kolektivní improvizace navodila asociace na dva krajní milníky jazzu (New Orleans a free jazz), přitom ad hoc spontaneita byla částečně iluzí. Improvizace těžko definovatelně přerůstala do důkladně secvičených pasáží, u kterých lze jen těžko zjistit, zda jde o psanou hudbu, anebo kodifikace vyplynula z dlouhodobého společného hraní.

I následující kompozice potvrdily, že projev kvinteta je strhující, a to i pro nespecializované obecenstvo, ale zároveň vysoce náročný pro proniknutí do jednotlivých složek. Snad nejzrádnější je rytmická stránka. Pevný beat kapelníkova kontrabasu budí zdání konvenčních rytmů, a přitom jde často o krkolomná lichá metra, jako například 11/8 metrum ve Full Circle (ze zatím poslední desky kvinteta Critical Mass , 2006). Komplexnost různorodých, většinou lichých a střídavých metrických pásem odkrývala hra nejnovějšího člena skupiny (od 2003), bubeníka Nata Smithe , jenž tento koncept realizoval s přirozeností zakrývající komplikovanou bravuru.

Usměrňovaná kreativita

Sound formace je identifikovatelný zejména díky vibrafonu (a též marimbě) Steva Nelsona , který zpřehlednil harmonie a vstupoval do orgiastického rytmického dialogu s bicími. Jako podmanivě lyrický sólista zaujal na mnoha místech, zejména ve vlastní skladbě Go Fly A Kite (CD Not For Nothin‘ , 2001) s památným úvodním sólem. Nelsonovým přičiněním zaměření kvinteta navazuje (možná mimovolně) na průkopnické formace Bobbyho Hutchersona ze 60. let (zejména když s ním hráli Jackie McLean a Grachan Moncur).

Nejatraktivnější součástí byla unikátní front line Potter – Eubanks . Jejich dialogy – prorůstání kolektivní a individuální improvizace, střídání nálad i uvnitř jednotlivých čísel a již zmíněné plynulé prorůstání improvizace a kompozice – udivovaly svou novostí i při zakotvení v tradici jazzu. Improvizovanými sóly dotovali podíl straight ahead konvence v jinak nekonvenčním hudebním prostředí. S improvizační energií navazující na linii Mikea Breckera nadchnul Potter například v krkolomném double time v Eubanksově skladbě Full Circle (Critical Mass , 2006).

Leaderské schopnosti Davea Hollanda zasluhují zvláštní zmínku. V tomto směru díky němu pokračuje Davisův koncept, když s bezpečným vkusem vybírá mladé, často předtím málo známé hudebníky a členům kapely umožňuje tvůrčí rozlet včetně rozsáhlého kompozičního i sólistického prostoru. Výsledek působí lehce a přirozeně, ale vznikal evidentně díky cíleně usměrněné kreativitě. Intenzita vnitřní energie této hudby v plné míře zasáhne posluchače především při živém provedení. A tak obecenstvo v Lucerně zažilo jedinečné okamžiky současného jazzu, který má zároveň dimenzi historické závažnosti.

Sdílet článek: