Dave Holland Big Band

Chris Potter před začátkem koncertu v rozhovoru varoval, že tahle kapela je skutečný rachot, a pokud hraje nahlas, tak opravdu hraje nahlas. Varování bylo namístě, neboť zvláště Potterovy sólové kreace zvedaly maximální hladinu dynamiky orchestru natolik, že se v ní i sám sólista ve vrcholných okamžicích ztrácel. Hvězdné obsazení zaručovalo kvalitní sólistické výkony, co jiného také čekat od jmen Antonio Hart, Gary Smulyan (v Hollandově skladbě Upswing ), Steve Nelson či Robin Eubanks … Škoda jen, že altsaxofon prvně jmenovaného dostal výraznější příležitost pouze v Blues For C. M., v němž se vedle něj ještě doslova vyřádil Steve Nelson na vibrafon. Jeho mimozemské sólo vyvolalo obdivné úsměvy na tvářích nejen diváků v sále, ale i spoluhráčů v kapele. Po celý zbytek koncertu energicky obtancovával své teritorium vymezené marimbou a vibrafonem, čekaje na ten pravý okamžik pro svoje přiznávky.

Jestli tohle není jazz - Patricia Barber

Hned v úvodní skladbě z cyklu složeného na objednávku jazzového festivalu v Monterey se představili souputníci z Dave Holland Quintetu Robin Eubanks a Chris Potter , a především druhý jmenovaný svým sólem napumpoval obecenstvu adrenalin do žil. Druhou dávku energie z Potterova tenorsaxofonu dostali nadšení diváci v závěrečné kompozici Mental Images Robina Eubankse , která potvrdila fakt, že živě zahraný jazz dokáže posluchače strhnout svou energií, aniž by mu nutně museli zcela rozumět.

Rytmická dvojka Dave Holland – Billy Kilson si po celou dobu s nadhledem pohrávala se složitými polyrytmy na lichých metrických základech. Jedenáctidobá, třináctidobá a podobná metra jsou oběma evidentně denním chlebem, přesto ale Kilson s potutelným úsměvem svému kolegovi s kontrabasem zle kamarádsky zatápěl, nikdy se však tyto provokace nezvrhly v zápas kdo z koho. Svoji neuvěřitelnou vitalitu projevil bubeník i v brutálním sóle v titulní skladbě zatím jediného alba big bandu What Goes Around , polyrytmicky proložené ostinatem nezlomného Hollanda. Svoji lyrickou tvář ukázal orchestr v portrétu Ria De Janeira s procítěným altsaxofonovým sólem Marka Grosse . I v této relativně jemné skladbě projevila kapela obrovský dynamický rozsah a sehranost sekcí. Ostatní typické prvky Hollandova big bandu, jako kolektivní improvizace, freejazzové pasáže či sólistické dialogy vyplnily také i všechny zbylé skladby.

Koncert Big Bandu Davea Hollanda byl zážitkem skutečně mimořádným. Možná se teď v Hradci Králové bude říkat: festival Jazz Goes to Town před Hollandem a po něm.

Jestli tohle není jazz - Patricia Barber

Jak se vám podařilo dát big band dohromady?

Kapela vznikla v roce 2000 pro festival v kanadském Montrealu, kam sem byl pozván jako host a kde jsem měl sérii pěti koncertů. Zdálo se mi, že je ta pravá chvíle představit úplně nový projekt. Big band je seskupen kolem jádra kvinteta, které je mou standardní kapelou s Robinem Eubanksem, Chrisem Potterem, Billy Kilsonem a Stevem Nelsonem. Je tedy rozšířen o osm dalších hráčů. Chtěl jsem vytvořit band stejného hudebního směřování jako je kvintet, ale samozřejmě mít možnost orchestrace a kompozice pro větší skupinu hráčů.

Jaký je rozdíl v práci s jazzovými superhvězdami nejtěžšího kalibru a mladými nadanými muzikanty?

Víte, v téhle muzice většinou spolupracujete s kreativními hudebníky, kdy každý má svůj individuální styl. Já nejsem přívržencem srovnávání muzikantů mezi sebou, ale samozřejmě osobnosti jako Miles Davis dokázali přinést zkušenosti, které jsem osobně nikdy neměl. Víte, Miles vyrůstal vedle všech těch skvělých muzikantů ve čtyřicátých a padesátých letech, když hrál třeba s Charliem Parkerem, takže ta šance hrát s ním znamenala pro mne setkání s jazzovou tradicí. Mladí hráči na druhé straně přinášejí čerstvou energii a nové myšlenky. My postarší pracujeme taky na nové hudbě, ale jde právě o tu výměnu, která se projevuje mezi generacemi, to je něco, co se snažíme rozvíjet, jak v big bandu, tak v kvintetu.

Kam směřují ti mladí hráči, s kterými spolupracujete?

Na to je těžké dát konkrétní odpověď, protože v hudbě je taková báječná pestrost a já ji oslavuji, myslím, že je skvělé mít tolik hudebních odlišností. Jsem ostatně dosti proti snahám standardizovat, o čem je jazz. Jazz by měl být otázkou individuálního výběru, a tak slyším bezvadnou paletu vskutku tvůrčí hudby z různých koutů světa, nejen z Ameriky. A to je pro tuto hudbu velmi pozitivní signál do budoucna.

Hudba, kterou komponujete, je velmi rytmicky i metricky členitá, odkud čerpáte inspiraci pro vaše experimenty?

Zdroj mých raných inspirací pochází od Raye Browna, skvělého kontrabasisty, ale i od dalších tehdejších jazzmanů. Některé rytmické nápady byly vyvinuty v šedesátých letech kapelou Maxe Roache, který dělal pozoruhodné věci. Kombo Milese Davise taky rozvíjelo zajímavý rytmický materiál. Ale především si myslím, že je to hlavně o sdílení nápadů s dalšími muzikanty a já jsem v kontaktu s takovými hudebníky, kteří šli podobnými cestami jako já skoro třicet let. Takže to je to, co vám dává možnost rozvíjet vlastní koncept. Robin Eubanks a já spolupracujeme skoro šestnáct let a za tu dobu máme mnoho společného. A právě z tohoto sdílení vzešlo mnoho nápadů, které pomohly mně i jemu.

Věříte ještě stále na vývoj moderního jazzu?

Věřím v něj každý den či večer. Myslím, že jsem se něčemu přiučil od Milese Davise. Mám tu možnost opravdu pracovat s vlastní kapelou, teď už tři roky v kuse. Totiž každý večer znamená novou epizodu ve vývoji hudby a dnes večer to bude pokračování toho, co jsme dělali včera. Takže hudba se rozvíjí den za dnem. Poučíte se z toho, co jste dělali včera a snažíte se to dostat i do příštího vystoupení. Vývoj pro mne je především krůček za krůčkem, nemůžete se rozvíjet s fixním konceptem, a vždy musíte být otevřeni novým věcem a možnostem.

Jak je možné být svázán pevně strukturovanou kompozicí a zároveň hrát volně?

To je velmi dobrá otázka, protože v tomto smyslu je to pro mne v hudbě klíčová věc. Jde právě o rovnováhu mezi danou strukturou a svobodou. Tahle rovnováha je velmi křehkou záležitostí, na kterou by se nemělo zapomínat. Víte, pokud máte příliš mnoho předem dané struktury, pak omezujete tvůrčí svobodu muzikantů, pokud ale máte málo té struktury, postrádáte usměrnění z napsaného materiálu. Je to něco, na čem vlastně pracuji už asi čtyřicet let a stále je to neuzavřené. A je to dokonce ještě více aktuální v souvislosti s big bandem, protože potřebujete více uspořádat hudební strukturu, ale zároveň nechcete ztratit svobodu malé kapely. Takže to je téma, ke kterému se stále vracím.

Sdílet článek: