Čeští libretisté 19. století

Úloha operních libretistů českých skladatelů v 19. století se příliš nelišila od století předešlého. Libreto bylo podstatnou složkou díla, ale nikoliv nejdůležitější, tou byla přece jen hudba. Skladatelům a divákům šlo především o přitažlivý a něčím zajímavý námět než o samotné literární zpracování. Stejně jako v předešlém období libretisté čerpají své náměty z historie, a to nejen české, ze slavných literárních děl (nejvíce ze Shakespeara), méně již z mytologie, naopak častěji píšou dle vlastních námětů, což vyvrcholí ve 20. století. Na rozdíl od 20. století působilo v 19. století několik osobností, které se ve svém životě převážně věnovali psaní libret. O století později můžeme jako libretistu označit spíše autora jednotlivého nebo jednotlivých operních libret než spisovatele, který se psaní libret věnoval soustavně; nemluvě o tom, že od počátku 20. století se u nás začala čím dál více objevovat libreta psaná samotnými skladateli, i když první vlaštovky se objevovaly i v 19. století – libreta ke svým operám si sami napsali například Maxmilian Maretzek (Hamlet , 1840), Josef August Heller (Zamora , 1844 a Marion de Lorme , 1849) nebo Leoš Janáček (do 19. století spadá Její pastorkyňa , 1894). Převážně v první polovině 19. století se setkáváme z řadou libret českých skladatelů, která jsou psána v německém jazyce. Německá libreta ale nejsou výjimečná ani v druhé polovině století. První česká libreta byla podrobena značné kritice za malou dramatičnost a naopak velkou naivnost, byla označena za chabá, ale na druhé straně si musíme uvědomit, že jejich struktura a sloh byly dány zažitou dramaturgickou formou opery a že se snažila odpovídat hudební kvadratické struktuře melodické linky.

Čeští libretisté 19. stoletíZ řady operních libretistů první poloviny století jmenujme ještě alespoň Carla Egona Eberta (1801-1882) a Johanna Carla Hickela (1811- -1855). První z nich je autorem libret k romantickým operám Lidwina od Josefa Desauera (1836) a Der Schild (1845) od Leopolda Eugena Měchury. Hickel napsal historicko-romantická libreta pro Františka Škroupa (Der Meergeuse , 1851 a Columbus , 1855), lyricko-komické libreto Die Waldblume (1852) pro Jana Bedřicha Kittla a pod pseudonymem Heinrich napsal libreto Das Abenteuer im Walde (1849), které zhudebnil Josef Fischer. Na tomto příkladu jednoho ze dvou nejvýznamnějších libretistů první poloviny století pro skladatele českého původu je patrné, že u nás stále převládala libreta v německém jazyce. Jednu z opravdu mála výjimek tvořila libreta Josefa Krasoslava Chmelenského.

První libreto v českém jazyce

V 19. století se zrodilo první operní libreto v českém jazyce – Dráteník . Libreto k této komické dvouaktové opeře napsal právě Josef Krasoslav Chmelenský (1800- -1839), části ve slovenštině jsou z pera Gašpara Fejérpatáky-Belopotockého. Zhudebnění Františkem Škroupem mělo premiéru v roce 1826 ve Stavovském divadle.

Po absolvování právnických studií působil Chmelenský v několika významnějších funkcích (hlavní sekretář dvorského manského soudu, místosudí dvorských lén českého království) a zároveň se věnoval literární činnosti. Vedle vlastenecky zaměřených básní patří k jeho nejvýznamnějším dílům právě libreto k Dráteníkovi, jehož jednoduchý děj založený na oblíbené záměně postav se odehrává v českém maloměstě. Po velkém úspěchu napsal Chmelenský pro Škroupa další dvě operní libreta, tentokrát na náměty z české historie – Oldřich a Božena (1828) a Libušin sňatek (1935). První z těchto oper doznala posléze nového libreta – skladatel totiž nechal partituru podložit německým textem Ferdinanda Valentina Ernsta, který zpět do češtiny přeložil Josef Kajetán Tyl.

Smetanovi libretisté

Tvorbou další výrazné libretistické osobnosti se dostáváme do druhé poloviny 19. století. Karel Sabina (1813-1877) stojí u prvopočátků opery na české texty. Z necelé dvacítky napsaných libret jich bylo zhudebněno osm. Nejslavnějším jeho libretem je Prodaná nevěsta . Text napsal Sabina poměrně rychle a Smetana mu za něj podle zprávy v časopise Slavoj (1. 12. 1863) zaplatil deset zlatých. Sabina se opřel o svou starší povídku Vesničané (1847) a humoristický román Věčný ženich (1857), ve kterém se již objevuje stejně jako v Prodané nevěstě dohazovač a vypočítavá matka. Smetana obdržel libreto k této „komické operetě“ 5. července 1863 a po několikerém přečtení složil předehru, text opoznámkoval a vrátil Sabinovi k přepracování, protože s ním nebyl zcela spokojen. Libretista si totiž původně představoval spíše jednoaktovou operetu než větší závažnější dílo. Název opeře dal sám skladatel, protože Sabina nevěděl, jak by se nové dílo mohlo vhodně jmenovat. Smetana se nechal inspirovat názvem činohry A. Wehla Ženich prodá svou nevěstu , která byla v té době na repertoáru Prozatímního divadla a veselohrou Jana Nerudy Prodaná láska (1859). Karel Sabina je dále autorem libret například k Smetanovým Braniborům v Čechách (1865), Šeborovým Templářům na Moravě (1865), Blodkově V studni (1867), Fibichově Bukovínu (1870), Bendlovu Starému ženichovi (1871) a dalším. Poté, co byl Sabina 30. července 1872 usvědčen z vlastizrady, nebylo jeho jméno uvedeno v tištěném klavírním výtahu Prodané nevěsty a na divadelních cedulích již byl označován jen iniciálami K. S.Čeští libretisté 19. století

Po prvních dvou Sabinových libretech pro Smetanu napsal další dvě libreta pro tohoto skladatele Josef Wenzig (1807-1876), který se v civilním životě věnoval pedagogické činnosti v několika různých funkcích od vychovatele až po ředitele školy a školního radu. Narozdíl od Sabiny napsal Wenzig svá libreta k operám Dalibor a Libuše v němčině (do češtiny obě přeložil Ervín Špindler). Přesto Wenzig propagoval formou svých literárněhistorických prací českou literaturu a kulturu, překládal českou poezii do němčiny a od šedesátých let psal převážně v češtině. Z již jmenovaných libret vyplývá, že Wenzig se ve svých pracích zabývá především historickými tématy, což dokládají také ostatní Wenzigova libreta, která ale nebyla zhudebněna: Břetislav a Jitka (1868) pro Augusta Wilhelma Ambrose a Smrt krále Václava IV. (1868) pro Františka Zdeňka Skuherského nebo německé libreto Die Schlacht auf dem Vítkov .

Dalším významným libretistou druhé poloviny 19. století byl rovněž autor libreta pro Bedřicha Smetanu – Emanuel Züngel (1840-1894). Smetanovi nabídl hned svá první dvě libreta Lásky slast a žal a Štědrý večer , obě ale skladatel odmítl. Zhudebnil až pozdější Züngelovo libreto, kterým jsou Dvě vdovy . Züngel použil jednoaktovou francouzskou komedii Les deux veuves od Féliciena Mallefillea v německém překladu Alexandra Bergena a děj přeložil do českého prostředí. Podle francouzské předlohy Scriba a Lemoina napsal také libreto Cesta oknem , které zhudebnil Karel Kovařovic. Z dalších Züngelových prací připomeňme libreta Švédové v Praze pro Jana Nepomuka Škroupa nebo Rektor a generál pro Františka Zdeňka Skuherského.

Tři ženy

České prostředí v oblasti libretistů je od okolních národů něčím originální – mezi nejvýznamnější autory libret patří totiž ženy. Eliška Krásnohorská (1847-1926) převzala po výše zmíněném Züngelovi štafetu v tvorbě pro Bedřicha Smetanu, se kterým se seznámila v roce 1863, kdy také publikovala své první literární práce. Látky svých komických libret Hubička (1875) a Tajemství (1877) pro Smetanu čerpala z prostředí české vesnice, Čertovu stěnu psala Krásnohorská původně jako pohádkovou komedii, kterou Smetana postupnými zásahy proměnil v jímavou lyrickou operu. Bohužel nedokončená zůstala Smetanova opera Viola na libreto Krásnohorské podle Shakespearovy komedie Večer tříkrálový . Z dalších zhruba deseti libret stojí za zmínku ta, která zhudebnil Karel Bendl – Leila (1868), Břetislav (1869) a Dítě Tábora (1878). Tato libreta poukazují na další inspirační zdroj libretistky, kterou byla historie, o čemž svědčí i další libreta: Blaník pro Fibicha (1874) Jaroslav ze Šternberka (1868) pro Skuherského nebo Lumír (1870) pro Smetanu.

Jestliže jméno Krásnohorské je především spjaté s Bedřichem Smetanou, druhá z žen, Marie Červinková-Riegrová (1854- -1895), se nejvíce proslavila svými librety pro Antonína Dvořáka. Byla dcerou Františka Ladislava Riegra a vnučkou Františka Palackého, narozdíl od jiných libretistů studovala mimo jiné hudbu. Její první komické libreto Dal si hádat zhudebnil její manžel Václav Červinka, větší uznání jí přineslo libreto Zmařená svatba zhudebněné Karlem Šeborem (původně bylo psané opět pro manžela). Do dějin české opery se ale zapsala až svými librety pro Dvořáka. Za základ libreta Dimitrij samozvanec použila hru Ferdinanda Břetislava Mikovce Dimitr Ivanovič . Již při zhudebňování tohoto libreta žádal Dvořák Červinkovou o nové libreto, tentokrát s komickou látkou. Než dostala další opera svůj definitivní název Jakobín , setkáme se s tímto libretem pod názvem Přivítání nebo Příchod vrchnosti , do soutěže Národního divadla ho Červinková zadala pod názvem Matčina píseň . Stejně jako v libretu k opeře Dimitrij použila historický námět, tak i v komickém Jakobínovi se objevuje historické téma, tentokrát Francouzské revoluce.

Třetím skladatelským velikánem české opery 19. století je Zdeněk Fibich. Jeho tvorba je spjata s další libretistkou – ženou – Anežkou Schulzovou (1868-1905). Stejně jako Červinková-Riegrová dostala hudební vzdělání, jejím učitelem byl právě Fibich, s kterým měla milostný vztah a svá libreta psala pouze pro něj. Prvním z nich byla Hedy podle nedokončeného Byronova satirického románu ve verších Don Juan . Mnozí označovali tuto operu za „českého Tristana“. Velký milostný příběh ztvárnila také v dalším libretu, kterým se stala Šárka . Po nedokončené opeře Pohanka odehrávající se na Šumavě složil Fibich dvoudílnou operu Pád Arkuna , kterou Schul- zová rozčlenila na díly Helga a Dargun .

Rozsah nám nedovoluje se věnovat všem autorům libret, proto alespoň jmenovitě zmíníme Jindřicha Hanuše Böhma (1836- -1916), Otakara Hostinského (1847-1910), Jaroslava Vrchlického (1853-1912) a Karla Kádnera (1859-1923).

Překladatel nebo upravovatel?

Čeští libretisté 19. stoletíVedle vlastní libretistické práce byla v 19. století velmi podstatná také činnost překladatelská souvisící se značně čilým operním provozem čítajícím velké množství cizojazyčných oper hraných v češtině. O zpěvní překlady operních a operetních libret (kterým se v tomto textu nevěnujeme) se velkou měrou vedle výše jmenovaných Chmelenského, Züngla (téměř 100!) a Böhma zasloužili Emilie Maýrová (1819- -1874), Bedřich Peška (1820-1904) a Václav Juda Novotný (1849-1922). Novotný přeložil více jak 100 libret z italštiny, němčiny, španělštiny, ruštiny a polštiny. Některé překlady byly na repertoáru ještě po roce 1960, Lazebník sevillský dokonce v roce 1989. Během překladů libret díla někdy i značně upravoval. Prováděl větší škrty, měnil členění díla (tak z původně dvouaktového Dona Giovanniho vznikla opera o čtyřech dějstvích) nebo dokonce měnil děj. Kromě překládaných děl upravoval i původní česká libreta – ve Dvořákově Králi a uhlíři vynechal některé postavy, tři Wolframovy dcery ze Smetanových Braniborů v Čechách proměnil v dceru, bratra a chůvu. Za nejkontroverznější je považována úprava Dvou vdov. Nahradil recitativy prózou a zcela předělal strukturu opery. Konec prvního jednání posunul až za Anežčino odmítnutí Ladislava. Za toto jednání vložil úplně nové dějství představující obžínkovou slavnost, ve kterém použil hudbu z vyškrtaných částí. Novotného verze byla tedy tříaktová. Úprav se přidržoval ještě Karel Kovařovic, k původním tvarům se vracel až Otakar Ostrčil. Dodnes přežilo Novotného přejmenování postavy Janka na Zdeňka v Daliborovi. Úpravy oper byly ve své době hodnoceny vesměs jako prospěšné (mezi odpůrce patřil jako jeden z mála například Otakar Hostinský), neboť prý pomáhaly dílům proniknout do repertoáru. Později zejména u Smetanových obdivovatelů vzbudily velkou kritiku.

Sdílet článek: