říkal Janáček, razantně a něžně. Dosud jsem nikoho jiného neslyšela převzít ta houslová stoupání k nebi v takovém splynutí, jako když Libuše Domanínská vydechne: Svet, svet, Gospod Bog, Sabaoth! A vrhne vás rovnou před Boží trůn, v pokoře a přitom bez
obalu v plném člověčenství. Stejně nevyslovitelnou vroucnost dokázal janáčkovsky vyzpívat jen Beno Blachut, ať chlapsky věrný Laco, nebo láskou lapený Janíček v Zápisníku zmizelého. Zazvonit u dveří paní Libuše Domanínské a vstoupit do soukromí idolu, to
mi nabídl jubilejní rok pěvkyně. Skutečně osmdesát?
Paní Domanínská, dáte své vzpomínky do monografie? „Kdepak, to už mne přemlouvalo mnoho lidí, mně stačí, co napsala před lety doktorka Jirásková. Prosím vás, kdo čte
knihy o pěvcích? Jen ty momenty kulatých narozenin zaujmou, když se člověk dožije. A já děkuji Pánu Bohu, že jsem se dožila svého věku a mám radost, že čas zhodnotil moje úsilí přinášet lidem radost. Mně osobně dávalo zpívání tolik radosti, že jsem osudu
vděčna, že jsem zpěvačka. Zpívala jsem odmalička a zpívání mě pomohlo v každé těžké chvíli. I v totálním nasazení ve fabrice v Neukirchenu jsem zpívala, cantate, cantate pobízeli mne italští zajatci a hudba nám všem, jak jsme tam byli Češi, Holanďané,
Belgičané, Rusové od Moskvy i od Kyjeva, všem nám pomáhala: Ave Maria, Ach synku, synku, árie a v duetu z Jakobína, My cizinou jsme bloudili, jsem zpívala dokonce oba, Bohuše i Julii. Dodnes – sednu ke klavíru, najdu některou ze svých oblíbených písní a
všechna trápení vyzpívám. Moc ráda bych vzpomněla na své pedagogy, kteří mi cestičku ke zpěvu formovali. V prvé řadě v Košicích na gymnáziu si mne všimnul pan profesor Hnátek a zavedl mne ke své paní, sopranistce Anně Hnátkové. Ta první mně vysvětlovala
základní pěveckou abecedu. Bylo mně jedenáct, byla jsem v primě, ale už dávno jsem zpívala i v rozhlase a dokonce tatíčkovi Masarykovi v Lánech! Byla jsem velice šťastná, že budu mít odborné vedení. Když jsme se vrátili do Brna a já přešla na konzervatoř,
tak mým velikým štěstím byla paní profesorka Hana Pírková. Vysokodramatický obor, členka Státního divadla v Brně, zpívala Libuši i Janáčkovu Káťu, ani netušila, že půjdu v jejích šlépějích. Byla jsem dost velký, hluboký hlas, ale paní profesorka přesto
prohlásila, že barvou nejsem alt a dala si se mnou, zaplaťpánbůh, tu velkou práci a dva roky mne cvičila, abych měla techniku a výšky. Neopustila mne ani v době totálního nasazení v Reichu. Když jsem dostala dovolenku, tak za mnou jezdila do Domanína, kam
jsme se přestěhovali a dávala mi další úkoly. Tak jsem se připravovala na absolutorium. Také dirigent Jaroslav Vogel mně chtěl pomoct z totálního nasazení, nabídl mi angažmá, ale divadla byla nakonec zavřená, tak jsme se domluvili s mým Jaroslavem, že se
vezmeme. Můj manžel musel paní profesorce svatosvatě slíbit, že mne nechá zpívat.“
Byla jste nevěsta v kroji? „V uherskohradišťském, to je černá
glotová sukně, žluté vyšívání, barevný fěrtušek a hrubý šátek dozadu uvázaný. Svatbu jsme měli v Bzenci v Husově sboru.“
Pro zpěvačku je rodinné zázemí velmi důležité, váš muž byl také muzikant?
„Manžel nebyl vůbec hudebně vzdělaný, ale měl ohromný cit pro to, co je správné a co není. Chodil na každé mé představení a byl mi pravou oporou. V jednapadesátém byl jako »nenapravitelný masarykovec, benešovec a Sokol«
zavřený a považte, zrovna jsem studovala roli komsomolky Ljuby v Mladé gardě od Julije Mejtuse! V divadle se mne velice zastal dirigent František Jílek.“ Po propuštění směl být pan Jaroslav Vyčichlo pomocný balič v módních závodech a protože nemohl
dělat svou profesi, o to víc vzal na sebe všechnu starost o svou ženu. „Když mi před osmadvaceti lety umřel, ztratila jsem milovaného člověka a velkou svou oporu. Ale člověk vydrží víc, než si myslí.
Paní profesorka Pírková zemřela 2. prosince 1944 na následky listopadového náletu na Brno, dřív než jsem stačila nastoupit do divadla a dřív než jsem dokončila konzervatoř. Naštěstí v divadle se mne ujala jevištní kolegyně, altistka Marie Řezníčková.
Spolu jsme nejednou zpívaly, ten přímý jevištní kontakt se zkušenou profesorkou byl pro mne velice důležitý. Třeba v Hubičce jsem byla Vendulka a ona teta Martinka, v Tajemství Blaženka a panna Róza, nebo já Rusalka a ona Ježibaba, Micaela a Carmen,
Butterfly a Suzuki…“
Libuše Domanínská nastudovala v Brně víc než čtyřicet rolí, stala se zpěvačkou milovanou publikem a vysoko ceněnou kritiky. Vedle sebe neměla jen profesorku Řezníčkovou, také dirigentské osobnosti, Antonína Balatku, Roberta
Brocka, Bohumíra Lišku, Františka Jílka, Jaroslava Vogla a hlavně, Břetislava Bakalu. „Břetislav Bakala zpěvu rozuměl a na hlasový projev velmi dbal.“ Prostřednictvím tohoto Janáčkova žáka se mladičká Libuše Domanínská stala v Kátě Kabanové, v
rozhlasovém nastudování, vlastně autentickou pokračovatelkou janáčkovské tradice. „Ale už předtím jsem zpívala Jenůfu a Lišáka a Aljeju. Sudičky mně daly do vínku, že Janáček je celý můj život! Máme tak blízké narozeniny, Janáček se narodil 3. července,
já 4. července, vždycky jsem mamince v žertu vyčítala, proč si nepospíšila s porodem.“
Odchod do Prahy měl janáčkovský impuls? „Dostala jsem nabídku angažmá v Národním divadle, které se chystalo k
zájezdu do Moskvy a na programu byla také Její pastorkyňa, zpívala jsem Jenůfu. V Brně jsem se loučila Rusalkou. V Praze v Národním divadle jsem měla v lednu 1955 premiéru Jenůfy s dirigentem Voglem, i
když jsem se s ním hned po příchodu pohádala. Říkávali jsme mu Divoký Bill, byl uvyklý okamžitě vyletět, ale nebyl zákeřný a vzpomínám na něj s velkou úctou.“
Jaroslav Vogel byl vysloveně janáčkovský znalec, proč jste se
chytli? „V druhém jednání Pastorkyně, když Jenůfa klesne v mdlobách na zem, tak mě pan dirigent odťukal, proč nezpívám, když ukázal? Odpověděla jsem, že on musí počkat, až já zvednu hlavu, rozhlédnu se a pak teprve zazpívám –
Kde to jsem? Pustil se do mne, abych si nemyslela, že když jsem přišla z Brna, tak mám na Janáčka patent! Ani vy ho nemáte, pane dirigente, řekla jsem a odešla do šatny. Kolegové byli zděšeni, co si to dovoluji, ale já jsem trvala, že se pan dirigent musí
omluvit. Přišel, omluvil se, ale na scénu jsem se vrátila, až když slíbil, že to bude podle mne. Dirigent Jaroušek Krombholc vždycky říkával: »Libuško, Vy jste svá!« To proto, že jsem se nenechala vměstnat ani do představ dirigentů. Vždycky jsem říkávala
– pane dirigente, já musím vycházet ze sebe, vy se nemůžete vcítit do mého vnitřního napětí.“ Jenůfu a Káťu zpívala paní Domanínská světu v době, kdy se Janáček ještě tolik nehrál, ba na mnoha místech, třeba v Moskvě, Barceloně, Buenos Aires, nebo v
mnohých italských městech zněla Janáčkova opera poprvé. Velké triumfy slavila i v Glagolské mši. Doma měla Libuše Domanínská velký repertoár smetanovský, dvořákovský, zpívala Foerstera, Fibicha,
Martinů.
Není škoda, že ve vaší době se dával velký důraz na český repertoár a k italskému jste se tolik nedostala? „Ale ne, já jsem měla štěstí, hned druhý rok v Brně jsem zpívala Gounodovu Markétku,
tu jsem se musela naučit za týden, tak zkoušel pan ředitel Ota Zítek pohotovost, zpívala jsem tam také Pucciniho Mimi v Bohémě i Butterfly, Aničku ve Verdiho Falstaffovi, pak v Praze Aidu, Desdemonu, Alžbětu v Donu Carlosovi, do Vídně jsem jezdila zpívat
Abigail…“
Spousta rolí, spousta superlativů, spousta práce a napětí, jaké jsou zásady dobrého zpěvu? „Měla jsem štěstí, že obě moje profesorky zdůrazňovaly: »Zpívá celé tělo!« Celé tělo musí být
připravené, jako je sportovec připravený třeba ke skoku vysokému, tělo a svaly musí mít propracované, aby nedostal křeč. Totéž je se zpíváním, to není nahodile samozřejmé. Někdo by mohl říct, že lidoví zpěváci taky zpívají a nedělají z toho vědu. Ale něco
jiného je zpívat písničky v rozsahu tak decimy, nebo velké operní partie, pro které musíte mít rozsah dvě a půl oktávy. Hlas musíte mít naplno posazený a jak říkala moje paní profesorka Řezníčková – bez vnitřního napětí nesmíš pustit ani tón! Vždycky,
když jsem šla na jeviště tak ještě dodala – nezapomeň, že i záda zpívají! A já to říkám dodneška.“
Čemu říkala vnitřní napětí? „Nezdůrazňovala dech – nadechneš se, protože jinak bys vůbec nezpívala –
ale důležitá je práce s celou kapacitou dechu, nesmí ani unikat, ani ho nesmí být málo, ani ho nesmí být moc. To je to vnitřní napětí, které se musí udržet, appoggio, jak říkají Italové. Všecko musí být vyvážené, ani se nesmí moc přemýšlet, aby rozum
nepřehlušil, co nám dal Pánbůh do krku a vůbec do celé stavby těla. Vždycky jsem říkávala a všem říkám, kdo přijde o radu: Nekopírovat! Každý musí být svůj a jít svou cestou!“ Cesta Libuše Domanínské je cesta, na které potkala hlavně a nejraději Leoše
Janáčka. Svůj hlas však dávala pohotově, obětavě a ráda i svým současníkům. Komorní koncerty nemá vůbec spočítané, tolik jich bylo, protože písně má tato operní pěvkyně zvlášť ráda. Leckterá skladba by bez paní Domanínské ani nezazněla, mnohá by bez ní
ani nevznikla… Zdeněk Blažek, František Emmert, Jiří Matys, Ilja Hurník, Osvald Chlubna, Jaroslav Křička, Ladislav Vycpálek, Otakar Jeremiáš, Jaroslav Doubrava, Karel Horký, Emil Hlobil, Václav Felix, Otmar Mácha, Miroslav Kabeláč, Svatopluk Havelka,
František Pícha, Vladimír Štědroň. Také ti všichni Libuši Domanínské děkují za hlas plný pravdy, plného nasazení a plného napětí. A gratulace? Paní Domanínská jen mávne rukou – „Byla jsem jaká jsem byla a to, že jsem mohla dělat to moje milované zpívání,
to byl veliký dar pro mne. Život je dar.“ Paní Domanínská nemluví ve frázích, mluví z duše pravdivě, jako vždy pravdivě, ze srdce čistě, zpívala. A krédo? „Já su idealista a pořád věřím v dobro lidských srdcí.“
