Cecilia Bartoli – hudební objevy a příběhy vždy s překvapením

Americká spisovatelka Donna Leon , autorka dobře prodávaných detektivních románů o komisaři Brunettim, našla pro svou právě vydanou knihu The Jewels of Paradise inspiraci v hudební historii. Není divu, sama se aktivně angažuje v hnutí kolem staré hudby a mezi jejími díly figuruje mimo jiné i Smrt v opeře . Zajímavé ovšem je, že její poslední kniha, moderní příběh v žánru mystery, vyšla teď současně s novou deskou Mission mezzosopranistky Cecilie Bartoli a že má s nahrávkou společnou ústřední postavu – skladatele Agostina Steffaniho.

Úplně přesně, Donnu Leon inspirovala k využití dráždivě tajemných okolností Steffaniho života sama Cecilia Bartoli – a je vcelku jedno, jestli jde o krásný příběh umění, který se udál díky rehabilitaci jednoho barokního autora, nebo o geniální synergii propagačních záměrů. Jisté je, že spisovatelka, žijící dlouhá léta v Itálii, je milovnicí hudby Georga Friedricha Händela, čestnou předsedkyní benátského Centra pro barokní hudbu a podporovatelkou florentského souboru Il Compresso Barocco. A Cecilia Bartoli nachází ve Steffaniho znovuobjevené hudbě neodbytně vzrušující a pozitivní náboj a sílu, takže asi nebylo možné takové inspiraci odolat. „Album je opravdu úžasné,“ souhlasí spisovatelka v jednom rozhovoru, v němž zároveň říká, že neumí noty a že rozhodně nikdy nechtěla být muzikantkou – ale že prostě hudbu jednoduše řečeno miluje. A dodává, že ji nedokáže a nechce poslouchat, když situace současně vyžaduje přemýšlení, tedy když čte, když píše; stejně jako prý si přece nebude brát do divadla knihu, aby si tam při opeře četla…

Skladatel, ale také diplomat Agostino Steffani, který zemřel jako čtyřiasedmdesátiletý v roce 1728, je zapomenutá zajímavá osobnost přelomu 17. a 18. století, člověk, který se za života angažoval mnohem víc než většina dalších hudebníků v politice. Přinesl do Hannoveru zásadní italské a francouzské hudební vlivy, sloužil šlechtickým zájmům při svých diplomatických misích po Evropě, napomáhal jako titulární biskup a zvláštní zmocněnec zájmům papeže… Jeho hudba díky Cecilii Bartoli doplňuje naše představy o tvorbě překlenující období mezi raným a vrcholným barokem. A Donna Leon prozrazuje ještě jeden detail, který s tím souvisí. Když ji Cecilia Bartoli seznamovala s existencí Steffaniho a snažila se jí vnuknout myšlenku, že by tuto osobu a její osudy snad mohla literárně ztvárnit, zahrála prý na strunu jejího mimořádného zájmu o Händelovu hudbu. Steffani měl totiž na Händela velký umělecký vliv.

Byl hudebníkem jedinečným způsobem propojujícím italské, francouzské a německé hudební tradice, zpěvákem a operním skladatelem. Byl ovšem později mužem působícím na západoevropských dvorech vedle hudební profese též jako vyslanec, zprostředkovatel, důvěrník a vyjednavač; byl sběratelem umění a přítelem vévodů a královen; byl nicméně současně i vysvěceným knězem a stal se vyslancem Vatikánu, podílejícím se na snahách navrátit reformací změněný německý sever pod vliv katolické církve, snahách, jak se později ukázalo, marných. Diplomat, možná špion. A s velkou pravděpodobností také kastrát, který však takto upravenou pěveckou kariéru opustil a jehož nejasná sexuální orientace patrně zapříčinila dokonce nějaké skandály. Kompaktní deska Mission není zdaleka jen sbírkou zajímavých árií. Je projektem, který poutá pozornost komplexně. Cecilia Bartoli - hudební objevy a příběhy vždy s překvapením, foto Decca/© Uli WeberDesku doprovází nikoli pouhý booklet, ale obsažná knížka o desítkách stran. Jak je vidět, archivy ještě zdaleka neřekly své poslední slovo, jakkoli se zdá, že už všechno známe a že už všechno bylo natočeno. Nebylo. Po albu Sacrificium, albu s barokní hudbou psanou pro kastráty, desce odkrývající mnohá dosavadní tabu, se světoznámá italská pěvkyně objevila na mezinárodní hudební scéně s dalším jedinečným tématem.

Spektakulární, takový je zpěv Cecilie Bartoli – a takové je i téma jejího nového disku. „Steffaniho hudbu někteří lidé znají, vždyť třeba Händel vtělil do svých skladeb řadu jeho melodií. Můžete je najít třeba v jeho oratoriu Theodora a v opeře Ariodante. V naší době zazněly už i dvojzpěvy ze Steffaniho Stabat mater, ale celkový přehled o jeho hudbě, zejména o operách, které jsou v odkazu tohoto skladatele nejdůležitější, jsme zatím neměli. Ani přehled o jeho životě,“ vypráví pěvkyně v rozhovoru pro časopis Berlínských filharmoniků. V německé metropoli byla k zastižení se svým projektem v koncertní podobě živě na konci října.

Steffaniho hudbu pro sebe plně objevila až poměrně nedávno, ale počátky má její současné téma už před lety, když získala noty s různými operními áriemi vydané počátkem dvacátého století a když se dokonce dostala k rukopisu jedné jeho opery. „Vždycky je menším problémem najít nějakou hudbu, než vědět, co hledáte. A hlavně se pak musíte na nalezené dívat moc a moc pozorně. Světové knihovny jsou plné různých pokladů a víc a víc jich je přístupných, je ovšem třeba je studovat,“ zdůrazňuje. „Protože Steffani byl úzce spojen s princem hannoverského rodu, který se později dostal na anglický trůn, řada jeho partitur se dostala do Londýna. A královna Alžběta II. je darovala Královské hudební knihovně, později Britské knihovně. Další věci jsou ve Vídni, jiné v Mnichově a dalších německých městech,“ říká Cecilia Bartoli. Steffaniho rukopisy týkající se politiky jsou však ve státních archivech a v archivech ve Vatikánu – a k nim se dostat je podle ní mnohem obtížnější.

Cecilia Bartoli - hudební objevy a příběhy vždy s překvapením, foto Decca/© Uli WeberDochovala se Steffaniho korespondence a další dokumenty, to jsou nicméně materiály, které nám těžko řeknou něco o jeho charakteru a o tom, co si myslel. Byl u mnoha důležitých dobových událostí. U jiných však naopak „náhodou“ nebyl. Každopádně je s jeho životem spojeno tolik zajímavostí i tajemství, že pěvkyni napadlo, jak vysvětluje, že by skutečně mohlo jít o téma pro román, možná i pro detektivku. A mohou všechny tyto okolnosti pomoci posluchačům Steffaniho hudby? „Vždy je dobré, a to nejen pro posluchače, ale i pro interprety, znát historický kontext,“ zdůrazňuje Cecilia Bartoli. „Samozřejmě je také možné prostě si jen užívat hudbu – a ve Steffaniho případě jde o hudbu vysoké kvality a velké krásy. Ale příběh budí zvědavost a lze ho sdílet s publikem. Ostatně, interpretace vokální hudby je vždy spojena s vyprávěním nějakého příběhu,“ tvrdí umělkyně.

Steffaniho hudbu bylo potřeba zkopírovat z rukopisů a pak zpracovat. To je záležitost muzikologická. U barokní hudby se podle Cecilie Bartoli naskýtá vždy i mnoho instrumentačních a interpretačních detailů, které v tomto případě už konkrétně řešila s dirigentem nahrávky Diegem Fasolisem. „A chtěli jsme samozřejmě dát dohromady jak pro desku, tak pro koncerty, dynamickou sestavu árií. Takže nejde o nahodilou kolekci jednotlivých kusů, ale o organizovanou sekvenci – stejně jako v opeře,“ přibližuje v rozhovoru dramaturgii svého projektu. A pak říká: „Hudba tohoto autora je možná o něco méně složitá a formy skladeb volnější než u autorů z doby pozdního baroka, ale jeho koloratury jsou těžké, protože jsou často nepředvídatelné. Některá čísla jsou extrémně virtuózní, jiná naopak vyžadují velkou lehkost a výrazovou jednoduchost, další značnou hloubku. Stylová různost Steffaniho hudby mě udivuje.“

Pětadvacet koncertů v osmi týdnech, takový byl podzimní rozvrh Cecilie Bartoli, která vždy k nové desce pořádá velkolepé turné. Na otázku, jak dokáže snést takovou zátěž, když často má mezi jednotlivými vystoupeními pouhý den na odpočinek, odpovídá: „Je to jednoduché. Nejíst příliš pozdě a příliš mnoho. Dobře spát. A nepřidávat si žádné další aktivity, jako rozhovory a podobně… Zpěv sám až takový problém není.“

Cecilia Bartoli, to je jedinečný hlas, který si nelze splést s žádným jiným. Dává tento hlas do služby znovuobjevenému autorovi s entusiasmem, za nímž je nejen potěšení z hudby samé, ale také osobní zainteresovanost na výzkumu, takže rovněž nadšení z toho, že se podařilo nabídnout publiku opět něco nového. K jejímu zpěvu patří virtuozita, nezaměnitelné barvy hlasu a dikce, upřímnost a nefalšovanost emocí a víc než stoprocentní nasazení, patrné z každé fráze. Z jejího zpěvu naprosto neovladatelně vyzařuje zcela mimořádná energie.

Na desce je 25 tracků, většina z nich jsou novodobé premiéry, respektive árie zcela poprvé nahrané, a z toho čtyři jsou úchvatné dvojzpěvy s mladým kontratenoristou Philippem Jarousskym. Slyšíme příbuzně zbarvené, obdobně vedené hlasy schopné mimořádně rychlého pohybu i lahodných táhlých tónů, hlasy, které ztělesňují snahu přiblížit se historicky poučenou interpretací ke zvuku a duchu někdejší hudby mnohem víc, než to umožňuje nepoučený, univerzální a v horším případě i nezúčastněný přístup. V rozhovoru, který poskytla při vydání alba a který zve k poslechu, říká Cecilia Bartoli, že s Jarousskym jim při duetech na desce „srdce bijí shodně“.

Cecilia Bartoli - hudební objevy a příběhy vždy s překvapením, foto Decca/© Uli WeberCecilii Bartoli doprovází soubor dobových nástrojů I Barocchisti. V souladu s dnešní snahou o dostatečně polarizovaný projev, až naturálně drsný v případě rychlých skladeb a co nejprocítěnější a nejjemnější ve skladbách pomalých, ale současně a především v souladu s živelným projevem sólistky, podporuje a doplňuje soubor její výběr aktivně, dynamicky, svrchovaně. „Pracovali jsme v úzkém kontaktu, mnohé jsme společně studovali a prodiskutovávali. Moc jsem si možnost práce s ním užívala,“ chválí sólistka Diega Fasolise.

Donna Leon se vyznává, že byla „dvakrát v životě přepadena géniem“. Poprvé to byl Patrick O’Brian, autor dvou desítek historických románů o kapitánu Jacku Aubreym, který se plavil s admirálem Nelsonem. O’Brian byl známý autor, ale rozhodně nebyl celebritou. Pro Donnu Leon se jí stal až po přečtení jednoho článku v novinách The New Yorker někdy před dvaceti lety. Druhým byl Agostino Steffani. Byla to podle ní „spící“ osobnost, jako když se píše o neaktivním agentovi či špiónovi, který čeká na svou příležitost, na svůj úkol. Vědělo se o něm, občas se od něj něco zahrálo, dokonce byla uvedena i jeho opera, ale rozhodně nebyl celebritou. Takový titul mu unikal. „Steffani však naštěstí neunikl pozornosti Cecilie Bartoli. I ona jeho jméno a něco z jeho hudby léta znala, ale měla dostatek zvědavosti a iniciativy, aby ho nakonec blíže prozkoumala. A objevila úžasné věci. Teprve plánovala, které árie a duety natočí, a už se mnou nadšeně hovořila o tom, že by mě mohly zajímat mnohé nezodpovězené otázky spojené se Steffanim,“ shrnuje spisovatelka příběh, který vedl až k její nové knize. Čím víc ji Cecilia upozorňovala na různé „disonance“ v jeho životopise, tím víc ji tento muž zajímal. A když se dověděla o spoustě dokumentů, které se po jeho smrti „ztratily“, s největší pravděpodobností kamsi do vatikánských archivů, kde byly objeveny až poměrně nedávno, bylo rozhodnuto. Slova, že by to „vydalo na román“, padla na úrodnou půdu. Zrodila se postava italské muzikoložky Cateriny Pellegrini… K desce se přidala kniha.

Zdá se nad deskou Mission, že více méně stačí docela málo – sáhnout do zaprášených fondů. Cecilia Bartoli má ovšem několik „nej“, bez nichž by to nefungovalo tak snadno – má své interpretační mistrovství, dávající nalezeným notám skutečný obsah a smysl, a má finanční a marketingové zázemí a pověst jedné z nejúspěšnějších a nejprodávanějších mezi hudebníky. Krizi nahrávacího průmyslu čelí objevem, velkým tématem, příběhem, který za předkládanou hudbou stojí. Steffani je mediálně vděčné téma, pojem a fenomén, který může zaujmout i mimohudebními okolnostmi. Zdůrazňuje se tajemno, které panuje kolem Steffaniho postavy, naznačují se intriky a tajné úkoly, jimiž byl pověřován… A tak zmíněné krizi, ale také pirátskému zacházení s hudbou, staví pěvkyně protiváhu nabídkou přidané hodnoty – doprovodného materiálu, bohaté slovní i obrazové dokumentace, kterou je pěkné mít v originále, kterou si nelze jen tak někde stáhnout a vytisknout. Album Mission, podobně jako už Sacrificium nebo deska s repertoárem legendární pěvkyně Marie Malibran z první poloviny 19. století, je téměř bibliofilií. A protože prodává i obal, byla zvolena značně kontroverzní vizualizace – umělkyně sama v masce a kostýmu holohlavého katolického kněze. „Titul a obal desky Mission je zčásti vážný a zčásti humorný způsob, jak upozornit na fakt, že tento excelentní muzikant měl různé mise, že měl vedle umělecké i neméně úspěšnou diplomatickou kariéru. Ale obal samozřejmě také dává najevo, že jde o mou misi, o mou snahu učinit tyto zapomenuté kapitoly hudební historie známějšími,“ přiznává sólistka.

Cecilia Bartoli je mistrem ve zpěvu i v tom okolo, co dnešní doba žádá. Hudebníka, který byl dosud pro Italy asi příliš německý a pro Němce příliš italský, a proto se o něm moc nepsalo a nemluvilo, rehabilituje strhujícím způsobem. Je nejen zapálenou interpretkou dosud neslyšené životné hudby, ale současně i objevitelkou zajímavých souvislostí. A tak kompaktní deska Mission zdaleka není jen sbírkou árií…

Sdílet článek: