Mnohotvárné životní cesty Bohuslava Martinů byly provázeny několika desítkami významných osobností z kruhu skladatelových nejbližších i vzdálenějších přátel. Za studií v Praze to byl houslista Stanislav Novák, v Paříži ve dvacátých a třicátých letech například výtvarníci Jan Zrzavý a Alén Diviš, právník Miloš Šafránek, nakladatel Karel Šebánek. Z interpretů klavírista Rudolf Firkušný, cellista Pierre Fournier a houslista Samuel Dushkin. Z mnoha dirigentů jmenujme nejbližší Václava Talicha, Charlese Muncha či Ernesta Ansermeta. V Americe krajan Frank Rybka, zvláštní místo zaujímají švýcarští mecenáši Paul a Maja Sacherovi, kteří uhradili manželům Martinů cestu do USA v roce 1941 a po válce jim poskytli důstojné zázemí na jejich statku na Schönenbergu u Basileje.
Pařížské období a poválečná léta jsou v životě manželů Martinů nezlozlučně spojena s českým malířem Rudolfem Kunderou. Narodil se v roce 1911 v Tuřanech u Brna, většinu svého života strávil v cizině, zemřel v roce 2005 ve francouzském Cassis. Kundera byl vyhledávaným portrétistou umělců a zpodobnil i Martinů. Jako pamětník zanechal cenné informace o životě Bohuslava Martinů v publikacích a televizních dokumentech. Martinů napsal pro jeho maminku píseň Přání mamince, mezi oběma umělci probíhala častá osobní až důvěrná korespondence – Kundera byl svědkem vztahu Martinů a Kaprálové, později po válce skladatelova vztahu s Američankou Roe Barstow.
Rudolf Kundera patřil k proslulému brněnskému rodu, oproti svým dvěma příbuzným – spisovateli Milanovi a básníkovi Ludvíkovi – však nebyl v Čechách a na Moravě ani oslavován, 
ani zatracován, natož pak citován ve slovnících či učebnicích. V letech 1930 – 1936 studoval Akademii výtvarných umění v Praze – v ateliéru profesora Franze Thieleho. Za obraz Světlo pravdy obdržel Prix de Rome, cenu italské královské akademie a roční stipendium v Itálii. Za války žil v Paříži, později na jihu Francie, kde se definitivně usadil v roce 1948. Francouzi znají především jeho portréty Paula Valéryho, klavíristky Clary Haskil, cellisty Paula Casalse, rodiny Mauriacových nebo Mana Raye. Na domácí scéně se zapsal jako autor velkého nástěnného obrazu pro Husův sbor v Tuřanech u Brna, byl spolupracovníkem Alfonse Muchy, přítelem jeho syna Jiřího a vedle Martinů také Vítězslavy Kaprálové, Rudolfa Firkušného, Rafaela Kubelíka a dalších českých umělců.
„Byla to veselá bída. Sháněli jsme živobytí po deseti, dvaceti francích… Kundera skicoval portréty, Vitka instrumentovala Partitu, Martinů stál v koutě, nebo si s ní šeptal, Firkušný koncertoval, Pelc, Hoffmeister a Firt vysedávali u Magotů,“ vzpomíná na atmosféru roku 1939 v Paříži Jiří Mucha v knize Podivné lásky . Je to příběh jeho krátkého manželství se skladatelkou Vítězslavou Kaprálovou a také „zpráva“ o jeho přátelství s malířem Rudolfem Kunderou. K jejich seznámení došlo díky Alfonsu Muchovi, který hledal mezi studenty brněnské uměleckoprůmyslové školy šikovné pomocníky pro restaurování své grandiózní Slovanské epopeje a vybral si právě Rudolfa Kunderu.
Do Paříže dorazil Rudolf Kundera v březnu 1939 a nastěhoval se s Jiřím Muchou do ateliéru v ulici Val-de-Grace, kde před mnoha lety pracoval a žil také Alfons Mucha.
Poslední měsíce míru a také už první válečné vánoce trávili Mucha a Kundera společně s českými přáteli – tedy s Bohuslavem Martinů, Vítězslavou Kaprálovou, Hugo Haasem, Rudolfem Firkušným a dalšími umělci, kteří také našli azyl před nacismem nejprve ve Francii.
V té době také Rudolf Kundera všechny své přátele portrétoval – Jiřího Muchu, Rudolfa Firkušného nebo Vítězslavu Kaprálovou načrtl několika přesnými tahy tužky v jejich typickém gestu či postoji, naopak Bohuslava Martinů zcela regulérně portrétoval tužkou i do oleje. „Celé hodiny jsme spolu promlčeli, trvalo dlouho, než začal povídat. Ale pak byl velmi otevřený a laskavý, často mi dokonce pomáhal překládat dopisy do francouzštiny, s níž jsem zatím válčil. Od něho ne, ale od jiných jsem se třeba také dozvěděl, že pomáhá Kupkovi. Malíř žil tehdy v bídě a Bohuš, ač sám netrpěl zrovna blahobytem, ho podporoval, seč mohl.“
Tehdy vznikly dva nejlepší Kunderovy portréty skladatele a Martinů zase zkomponoval drobnou skladbu Přání mamince H. 279bis . Kunderově mamince bylo v roce 1939 padesát let a Martinů pro ni „na dálku“ složil hudební gratulaci na text Jiřího Muchy. „Premiéru si skladbička odbyla 14. prosince 1939 v našem bytě v Passy, kde jsme slavili také později Vánoce. Na piano zahrál Ruda Firkušný, zazpíval Ota Kraus. Notový záznam jsem pak poslal za maminkou do Brna,“ vzpomínal Rudolf Kundera.
Když Hitler napadl Francii, celá Paříž se dala na útěk k jihu. Většina Čechů směrovala do Marseille, která se stala pro ně na několik měsíců skutečnou čekárnou na svobodu – respektive na americké vízum. Na něj čekali manželé Martinů stejně jako oba Rudolfové – Firkušný i Kundera. Kundera ale nakonec do Ameriky neodjel, učarovalo mu městečko Cassis na jihu Francie, kde si najal místnost ve starém domě, stojícím jen pár kroků od moře a dal se hned do malování. Když do vesničky přijela policie a pátrala po emigrantech, cizincích bez dokladů a židech, zavřel se v ateliéru a třeba několik dní nevycházel. Přesto několikrát skončil ve vězení. Když bylo nejhůř a už mu hrozila deportace do protektorátu a tedy jistě koncentrační tábor, poskytla mu pomoc hraběnka Lilly Pastré. V jejím zámku v Montredonu strávil s mnoha dalšími umělci – uprchlíky z celé Evropy poslední týdny války.
Po válce se vrátil Kundera na čas domů, v roce 1946 uspořádal velkou výstavu v Praze U Topičů, na kterou přišla celá Praha a dvě plátna si koupila i Hana Benešová. Pak ale přišel únor 1948 a Rudolf Kundera už neměl stání, zase zamířil na jih Francie. „Neměl jsem o čem přemýšlet, chtěl jsem být už jednou pro vždy svobodný.“
Usadil se v jižní Francii, žil v následujících padesáti letech v Aix-en-Provence nebo ve starém marseillském přístavu, ale do Cassis se stále vracel. Sem za ním také po válce přijížděli teď už slavní čeští přátelé. Prázdniny tu trávil až do své smrti pravidelně Bohuslav Martinů s manželkou Charlotte, z Prahy přijížděl Jiří Mucha, z Ameriky Rudolf Firkušný posléze i s celou svou rodinou. Jak dokládá dopis z roku 1953, byl kontakt mezi manželi Martinů a Kunderovými v této době velmi úzký: „Myslel jsem, že jste už dávno v Paříži a tak jsem nepsal. Děkuji za přání a pozvání, které jsme dnes dostali, už je pozdě abychom se vydali na cestu, škoda, byli bychom rádi strávili vánoce s Vámi. Ale je možno, že bychom si zajeli do Cassis na Nový rok, jestli tam ještě budete a jste volni. Jinak žiju odloučeně od světa, chodím dolů do Nicy ale nikoho tu neznám a nehledám, tak to není vlastně žádná psina a bylo by osvěžení si k vám zajet.“
Na rozdíl od Bohuslava Martinů se Rudolfu Kunderovi podařilo po válce navštívit Československo. „S českými komunisty jsem nechtěl mít nic společného, ani mne nenapadlo si tam pokusit budovat uměleckou kariéru. Žádné výstavy, domů jsem jezdil jako francouzský občan jenom za rodinou. Vím, že čas od času potřebuju vidět Prahu. Má zvláštní světlo. Potřebuju si obejít svá místa a porozprávět s přáteli,“ Zvykl si na pravidelná dostaveníčka s Jiřím Muchou a Josefem Páleníčkem. Na začátku 90. let byl také na koncertě Pražského jara, kde spolu vystoupili po letech doma zase Rudolf Firkušný a Rafael Kubelík. „Kde jsem doma? V Tuřanech u Brna a na jihu Francie. Všichni to tady na mne vědí, však o mně také stále píšou jako o Čechovi z Marseille,“ říkával Kundera. Dveře jeho ateliéru byly vždy otevřené – pomáhal nezištně všem českým studentům, náhodným kolemjdoucím i emigrantům.
Během padesáti let vystavoval takřka po celém světě, jen doma ne. Až v roce 1996 mu přátelé a příbuzní v Brně uspořádali velkolepou retrospektivu, posléze následovala výstavy plakátů (1998) a kreseb (2002); město Brno mu udělilo čestné občanství, v České televizi vznikl o něm dokumentární film, za podpory Nadace Bohuslava Martinů a Jiřího Walda vyšla také v roce 1999 knížka jeho memoárů. Vzpomínal v ní – často s humorem sobě vlastním – především na své přátele, kteří už odešli. Na tu silnou a tvůrčí generaci, jíž se stal posledním svědkem.
