Ivan Medek: Přál bych mladé generaci, aby se dožila lepších a moudřejších časů

Publicista Ivan Medek (narozen 13. 7. 1925) vystudoval Akademické gymnázium a Pražskou konzervatoř. V letech 1945 – 1977 nechyběl nikde tam, kde se v českém hudebním životě dělo něco pozoruhodného. Byl jednatelem Talichova Českého komorního orchestru, spoluzaložil Hudební mládež, působil jako redaktor v Československém rozhlase a televizi či ve vydavatelství Supraphon. Jako signatář Charty a zakládající člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných v srpnu 1978 emigroval. Do roku 1993 byl stálým spolupracovníkem Hlasu Ameriky ve Vídni. Dodával zprávy a dokumenty o situaci v Československu více než sedmdesáti exilovým a mezinárodním institucím, archivům a univerzitám. Po roce 1990 působil mimo jiné jako poradce České filharmonie, poradce ministra kultury, ředitel odboru vnitřní politiky a vedoucí Kanceláře prezidenta republiky. Vnuk malíře Antonína Slavíčka, syn legionáře a spisovatele Rudolfa Medka, bratr malíře Mikuláše Medka. Člověk s pronikavými postřehy, opřenými o vzácné životní zkušenosti, s velkými nároky, kterými bude jistě leckoho provokovat, a současně mimořádným – v českých zemích tak vzácným – nadhledem. Ivan Medek je první z osobností, se kterými jsme v souvislosti s 20. výročím pádu totality hovořili o bilanci českého hudebního, potažmo kulturního života. A nejen o tom.

V jaké situaci vás zastihly události podzimu roku 1989? V profesionální. Působil jsem ve Vídni v Hlasu Ameriky a měl jsem co dělat se zprávami, které přicházely z Prahy. O hudbu jsem se nestaral už mnoho let, protože jsem se musel starat o politiku.

V říjnu 1989 se ovšem hudba a politika potkaly, když šéfdirigent České filharmonie Václav Neumann na protest proti perzekuci signatářů Několika vět přerušil spolupráci s Československým rozhlasem a televizí. Hlas Ameriky o tom vaším prostřednictvím informoval… Ten protest měl určitou předehru. Ke mně přišel, a ne poprvé, Václav Neumann. Z Filharmonie snad jediný nebo jeden z mála, který se nebál se mnou setkávat. To vzniklo tak, že jsem ho jednou potkal na ulici a on říká: „Nazdar, půjdeme si sednout do nějaké hospody.“ Od té doby, pokud byl ve Vídni, vždycky k nám přišel.

Tehdy na podzim 1989 u nás seděl a vykládal, jaká je situace. Řekl mi, že se rozhodl – v případě, že bude pozván rozhlasem nebo televizí – říct jim: „Nebudu spolupracovat, dokud nepropustíte ty lidi.“ Já jsem říkal: „To je moc hezké, ale má to jednu nevýhodu. Ty vlastně čekáš, až budeš vyzván, ale co když oni tě prostě nevyzvou, protože nebudou riskovat zamítnutí? Daleko účinnější by bylo, kdybys předem oznámil, že se takových akcí nezúčastníš proto a proto.“ Neumann říkal: „No dobře, a jak to mám udělat?“ A Marta, jeho žena, mu povídala: „Nech to na něm!“ Tak jsem říkal: „Dobře, až odejdeš, zvednu telefon a zavolám do agentur, že ses takto rozhodl. A ty mně slíbíš jednu věc: zítra nebudeš zvedat telefon.“ On říkal: „Dobře.“ A jeho žena: „To je výborné, to musíš udělat.“ Tak jsme to takhle udělali. Já jsem zavolal do agentur, že se dirigent Neumann rozhodl k takové věci, a druhý den on samozřejmě telefony zvedal. Byly šílené, protože podobná věc se nestala v celém východním bloku! Filharmonici, kteří v té době byli na zájezdě v Německu, se o tom samozřejmě dozvěděli. Okamžitě mi telefonovali a řekli, že orchestr měl schůzi a že se rozhodl prakticky jednohlasně připojit k Neumannovi. Pak jsem se dodatečně dověděl, že když schůze skončila, většina hráčů se rozhodla ještě pro druhou schůzi, kde se to celé projednávalo znovu. Nevím, s jakým výsledkem, ale byl to prostě takový ten typický český postup: Moment, moment, musíme si to ještě rozmyslet.

Tady v Praze na ústředním výboru partaje prý postoj filharmoniků způsobil velký rozruch. Soudruzi křičeli: „Jak je to možné? Vždyť jsme do nich sypali tolik peněz! Tolik věcí jsme jim odpouštěli! Byli to naši miláčkové a teď nám udělali tohle! Soudruzi v České filharmonii, co jste nám to provedli?!“

Překvapilo vás u Neumanna, že šel proti režimu? Nepřekvapilo. Neumann samozřejmě nebyl hlupák a věděl, co se děje. Spoustu dnů prožíval ve Vídni, protože to město miloval. Nutně musel tušit, jaká je mezinárodní situace. Jenom hlupák si mohl myslet, že režim vydrží. Mimochodem, já jsem se ptal v té době Zdeňka Mlynáře, jak je možné, že lidi na ÚV partaje včas neodejdou. On se na mě podíval a říkal: „Ty vůbec nechápeš situaci. Jim jde přece o platy! Dva nebo tři platy navíc jsou lepší, než se něčeho vzdávat. Tady vždycky šlo pouze o platy, o nic jiného!“

Pak jsem na tuhle věc zapomněl, až mi jednou Mlynářova žena volala, že Zdeněk odjel do Prahy za účelem jakéhosi prohlášení v rádiu. Tomu jsem nevěnoval pozornost, ale pak jsem se dověděl, respektive vydedukoval, že se Mlynář pokouší realizovat směr, kterým se osmašedesátníci celou dobu zabývali, tedy: my to změníme – to „MY“ je nejdůležitější. Když k tomu nedošlo a zůstal jen osamělý Jičínský, který přišel s nápadem, že se musí především udržet právní kontinuita, tak tady v Praze nad tím lidé debatovali a my venku jsme se zhroutili, protože v tu chvíli bylo jasné, že se situace strašlivě zkomplikuje. A ta situace se komplikuje dosud, protože nemůžete udělat některá zásadní rozhodnutí, aniž byste měnili Ústavu. A to je Ústava Jičínského – zčásti z osmašedesátého roku a zčásti upravená.

Jak vám listopadové události bezprostředně změnily život? Já jsem se rozhodl už před těmi událostmi, že se nevrátím do Prahy, budu-li muset žádat o vstupní vízum. Měl jsem totiž jenom rakouský pas. Druhá podmínka byla: nepojedu tam dřív než Pavel Tigrid. Tak jsem volal do Prahy a ptám se: „Pozvali jste Tigrida?“ A oni říkali: „Tigrida? Počkejte… My jsme na něj zapomněli.“ Tak ho pozvali. Ale předtím zapomněli na to, že tento muž udělal pro změnu režimu víc než všichni tady dohromady – celým svým životem a příkladem!

Vízovou povinnost zrušili k 31. 12. 1989. Ráno toho dne jsem se sebral a jel do Prahy se všemi možnými představami, spíš takovými legračními. S celou tou ekipou jsem se setkal večer na silvestrovském plese Charty. Poprvé jsem tam viděl například lidi, se kterými jsem si telefonoval, viděl jsem, jak vypadá Petruška Šustrová nebo Hanka Marvanová. Mluvil jsem samozřejmě i s Václavem Havlem, který mi řekl: „Nechtěl byste třeba komentovat v televizi slavnostní představení Libuše?“ A já mu řekl: „Zcela přesně, pane prezidente, nechtěl! Zaprvé to nemám rád, za druhé Libuši nemám moc rád, za třetí už je to obsazené – bude to dělat Milan Friedl, a za čtvrté celou dobu dělám něco jiného, vy to jistě víte.“ Ale jinak byli všichni hrozně milí, někteří mě dokonce poznali. Pak jsem se šel druhý nebo třetí den podívat na různá jednání, která se odehrávala ve Špalíčku, a z toho jsem nabyl dojem, že oni si to potřebují vyjasnit a trochu se vypovídat.

Pak jsem se jednou ohlásil u prezidenta Havla. A on se mě zeptal, co pro mě může udělat? Řekl jsem mu: „Já se ptám, pane prezidente, co já můžu udělat pro vás?“ On tehdy přesto napsal dopis řediteli Československé televize Fajrajzlovi, jestli by neměli zájem něco se mnou dělat. Fajrajzl mě pozval a ptal se, co si tak představuji. A já mu říkám: „Podívejte se, já vím, jak vypadám, a nepotřebuji jít na obrazovku – to pro mě není zajímavé. Ale možná mám dost zkušeností na to, abych si mohl prohlédnout vaše dosavadní zaměstnance, zejména ty, kteří chtějí v televizi zůstat, a trošku vám o nich něco říct.“ A Fajrajzl povídá: „To není vůbec možné.“ A já říkám: „Proč ne?“ A on na to: „To by nás lidi obvinili, že jsme složka CIA.“ A já říkám: „Já ale nemám se CIA vůbec nic společného… Bohužel! Já bych byl radši pracoval pro CIA, protože bych na tom byl existenčně a z hlediska budoucnosti líp. Ale já jsem byl pouze spolupracovníkem Hlasu Ameriky.“ A on říkal: „To je vyloučené, to nejde, to není možné.“ A já: „Dobře, když přijdete na něco jiného, zavolejte mi.“

Tak jsem se vrátil do Vídně a pořád korespondoval pro Hlas Ameriky. Psal jsem, co se děje venku, jak se oni dívají na nás a podobně. Včetně například toho, že některé věci se tam jevily jinak než tady. Třeba otázka rozdělení republiky byla vnímána jako něco zřejmě nezbytného, ale přesto velmi hloupého. Podobně jako jiný velký otazník: proč si Česká filharmonie vybrala jako šéfdirigenta Gerda Albrechta (pozn. – po Václavu Neumannovi se stal šéfdirigentem J. Bělohlávek, na podzim 1991 si hráči ČF jako dalšího šéfa zvolili německého dirigenta G. Albrechta) . Albrechta, který o sobě říkal, že je pravidelným hostem Vídeňské filharmonie, a my jsme zjistili, že tam byl naposledy před lety, když dirigoval snad nějaký výchovný koncert. No nic, to nehraje roli.

Ivan Medek (na fotografii vlevo) sleduje rozhovor jednoho ze svých životních přátel - klavíristy Ivana Moravce - s posluchačkou, 60. léta

Kauzu Albrecht jste ovšem zažil přímo v ČF… Byl jsem zvolen předsedou správní rady a okamžitě jsem se dostal do konfliktu s orchestrem právě kvůli Albrechtovi. Bylo mi jasné, že filharmonici jdou špatnou cestou a že se tímto způsobem nemohou ve světové konkurenci prosadit. Jejich představa byla, že až dosud měli české dirigenty a teď potřebují světového. Celkem logická úvaha, jenže ten světový by musel být obecně známý světový dirigent a to podle mého soudu Albrecht nebyl. Neříkám, že je to špatný hudebník. Ale ta volba a její důvody byly špatné. To jsem otevřeně řekl, postavil se proti, Filharmonie se rozzlobila a já jsem odešel. Filharmonici se rozdělili na „áčkaře“, zastánce Albrechta, – a „béčkaře“, zastánce Bělohlávka. Bělohlávek s tím naštěstí neměl nic bezprostředně společného a nic se mu nestalo. Naopak! Bělohlávek dopadl skvěle, protože v tom okamžiku dostal angažmá na spoustu různých zájezdů, až skončil jako šéfdirigent londýnského orchestru BBC, pravidelný dirigent v Metropolitní opeře a podobně. Jen to, co jsem viděl v televizi – kolik Bělohlávků je různě po světě! – stačí k tomu, abych byl vlastně šťasten, že tehdy nezůstal šéfem ČF.

A jak dopadla Filharmonie? Filharmonie dopadla, jak dopadla. Některé zájezdy byly zrušeny a práce s Albrechtem skončila tím, že si zvolili dalšího dirigenta Ashkenazyho a tak dále. Ty volby nebyly ani tak špatné, špatná byla představa, že se tím pádem ČF posune mezi světové orchestry. Filharmonie si odvykla tomu, z čeho vznikla, totiž takové té nenápadné, poctivé práci talichovské nebo později ančerlovské. Tedy nepřemýšlet o tom, jestli budeme slavní, ale snažit se hrát co nejlíp bez ohledu na to, kde a co zrovna hrajeme.

Jinými slovy: Filharmonie by měla pochopit, že může daleko víc získat poctivou a doslova drobnou prací s neznámým mladým dirigentem, který má ale předpoklady k tomu stát se velkým dirigentem, než když si pozve hosta a na dvě zkoušky udělá nějaký koncert. Trvalá spolupráce s někým, komu budou věřit, kdo bude třeba mladší, ale bude mít předpoklady a oni půjdou prostě za ním. Tak jako šli kdysi za neznámým Talichem. Když byl Talich jmenován do čela ČF, nikdo o něm nic nevěděl, byl to člověk „odněkud z Plzně“. Kdežto jeho hlavní konkurent Čelanský byl tehdy pro všechny vrcholným mistrem. Filharmonici se rozhodli pro tvrdou práci s neznámým mladým člověkem z Plzně, ne pro chvilkové úspěchy s tím slavným Čelanským. To je v tradici České filharmonie vůbec nejdůležitější moment!

Teď je situace, které já osobně nerozumím, protože vůbec nevím, jak se tam ten nynější šéfdirigent (pozn. – Eliahu Inbal) dostal, kdo to je, co chce, jak tomu rozumí. Nevím. Možná je to mezinárodně slavná osobnost, ale já o tom nemám nejmenší ponětí a nic o něm nevím. A pokud se ptám kamarádů, kteří jezdí po světě, tak ti také nic nevědí. Čili před Filharmonií, což je moje velká láska, stojí otázka, co bude dělat a jak to bude dělat.

Říká se ale, že ČF má dnes lepší hráče než byli za Talicha. Jak to vnímáte vy? Myslím si totéž. Individuální hráčská úroveň je vyšší, než kdy byla. Souvisí to s kvalitou hudebních škol, jejichž absolventi jsou vynikající hráči, což vidíte především v komorních souborech – ty mají skutečně světovou pověst. To dřív nebylo. To jsme tady měli jedno dvě kvarteta a byli jsme rádi, že vůbec něco uhrají. Je to také jeden z důvodů, proč jsem optimista ve věci budoucnosti ČF. Jsou tam skvělí hráči, ale musí se naučit spolupracovat. Mimochodem v odpovědi na otázku, kde je ústřední problém Filharmonie, se shodovali Talich, Šejna, Ančerl i Albrecht, když jednohlasně říkali, že v primech. Tam je řada vynikajících hráčů, ale nejde o to, aby hráli dobře, jde o to aby hráli spolu! To znamená sjednotit vibráto, intonaci a tak dále. Aby ten soubor zněl, jako je to u Berlínské nebo Vídeňské filharmonie, aby nemohl hrát každý jinak, byť dobře. To je otázka, kterou si musí vyřešit filharmonici. Já se toho nedočkám, ale současný stav mě velmi mrzí. Už teď – vinou těch po mém soudu slabomyslných rozhodnutí o výplatách z televize a rozhlasu (pozn. – ČF od března 2008 kvůli sporu o to, komu patří peníze za autorská práva, prakticky nenahrává) – znám hráče Vídeňské a Berlínské filharmonie lépe než hráče ČF. Zásluhou televize.

Ivan Medek, Václav Talich a Josef Vlach, konec 50. let

Jak hodně dnes sledujete hudební dění právě prostřednictvím televize? Už dlouho nechodím na žádné koncerty, protože jsem poměrně brzo začal špatně chodit. Kromě toho mě lidi zastavovali a pořád se na něco vyptávali. Teď mám tu výhodu, že se nemůžu hýbat, mám ochrnuté nohy a skoro nepohnu páteří, takže se musím dívat na televizi. A tam mám francouzskou stanici Mezzo, která vysílá různé koncerty.

A nejvýraznější hudební zážitky? Neřekl bych nejvýraznější, ale spíš překvapivé. Slyšel jsem Janovy pašije s Berlínskou filharmonií a Simonem Rattlem. Lidi říkali: „Rattle, ten je spíš na moderní muziku, ale Brahms, Beethoven, Bach? To ne!“ – Bylo to vynikající! Naprosto brilantní, pokorné, tiché, bez jakýchkoliv efektů. Velké zážitky mám také z Lucernského festivalového orchestru s Claudiem Abbadem. Slyšel jsem s nimi Mahlera a bylo to fantastické. Nejenom proto, že v orchestru sedí skvělí hráči, ale především díky Abbadovi a způsobu, jakým to dělá: je to velkolepý proud související hudby, ne pěkně zahrané kousky. Hudebních zážitků je tedy hodně a jsou zaplaťpánbůh větší, než jaké jsem měl možnost kdykoliv v životě prožít. Sice jsem slyšel řadu Talichových koncertů, ale měl jsem na nich vždycky příšernou trému – za Talicha: aby se mu něco nestalo, aby se vůbec něco nestalo, aby se nerozčílil a tak dále.

Z hlediska hudby vlastně žiji velmi spokojeným a luxusním životem. Z hlediska politiky žiji s pocitem, že my, kteří jsme byli venku a spoléhali na to, že tady žije utlačovaný národ, který si úpěnlivě přeje změnu režimu, jsme se mýlili. Žádný utlačovaný národ v tom smyslu, jak jsme to cítili, tady nebyl, a změnu režimu v tom smyslu, jak jsme ji chtěli, si přálo jen pár lidí. Velká většina byla se stavem spokojená. Svým způsobem tak měli pravdu osmašedesátníci jak v exilu, tak doma, kteří měli pocit, že se to u nás dá spravit shora, to znamená změnou partajního řízení a určitými dalšími kroky, třeba zrušením vedoucí úlohy strany. Nic by se vlastně nestalo, všechno by platilo, nebyli by tady žádní noví neznámí lidé jako třeba Havel nebo Vondra, ale byl by tady klid. A klid je něco, co může společnost buď udržet, nebo úplně rozvrátit. To když se říká: nemluvte nám do toho, nám je tady dobře, my si to tady spravíme sami a nebudeme dělat žádné prověrky, lustrace a já nevím, co všechno.

Jak je to podle vás s naším dnešním koncertním publikem? Vrátím se zase k České filharmonii. Ta potřebuje mít vlastní a soustředěné obecenstvo – to znamená lidi, kteří jednu sezonu uslyší dejme tomu Petrušku a druhou sezonu už je jim možné zahrát Svěcení jara, abych uvedl příklad z dávné minulosti. Když se totiž lidé setkávají s díly, která slyší na koncertech, vlastně poprvé – a je úplně jedno, jestli je to Brahms nebo Beethoven, Šostakovič, – tak je to špatně, protože publikum nikdy nedosáhne určité souvislosti a propojenosti ve svém hudebním vzdělání a vnímání… Publikum musí stát za Českou filharmonií, musí jí potřebovat, musí se na ni spolehnout. Výchova publika je stejně důležitá a v podstatě by měla probíhat úplně stejně jako výchova orchestru. A dokonce Talich říkal, že na tom se má vychovávat i dirigent – sám sebe, orchestr a publikum.

Co si myslíte o českých skladatelích? Tedy o těch současných? Řadu jich znám a vím, že kromě toho, že umějí psát noty, tak někteří mají i docela zajímavé nápady. Ale je tam jiná věc. Myslím, že čeští skladatelé jsou rozděleni do dvou nesmiřitelných skupin. Jedna zavrhuje všechno, co bylo napsáno od nynějška do minulosti, a druhá zase vše, co se psalo od určité doby do budoucnosti. Obojí je chybné, protože představa, že úroveň našeho skladatelského řemesla končí třeba Bohuslavem Martinů, je nesmyslná.

Mimochodem na světě je spousta skladatelů, kteří jsou zajímavější, modernější, odvážnější a svým způsobem snad i smysluplnější, než je Martinů. Martinů odjel do Paříže a na Sukovu otázku, proč zrovna Paříž, údajně odpověděl, že by se chtěl naučit instrumentovat jako Debussy. Suk mu na to prý řekl: „To bychom chtěli, chlapče, všichni, jen to trefit.“ A když se podíváte na Martinů partitury, tak které z nich dostojí té představě? Skoro všechno je přeinstrumentované, skoro ve všem – vezměte si klavírní koncerty – zní orchestr tak, že ho musíte stále tlumit, aby bylo vůbec slyšet sólistu. Já se otevřeně přiznávám, že Martinů – jak ho mám rád! – není skladatel mého srdce nebo spíš mého přesvědčení. Nedávno jsem slyšel dvě velká díla skladatele Henriho Dutilleuxe, ve kterých skoro pořád zní celý orchestr, jenže jeho barvy vzájemně korespondují a vytvářejí nové celky. Tam je odkaz Debussyho a Ravela cítit svým způsobem daleko víc než u Martinů, kde se často jenom opakují ostinata ve všech možných skupinách. Anebo nedávno jsem se díval, jak řídí Boulez Berlínskou filharmonii v řadě Bartókových skladeb, skladeb starých sedmdesát let – ale jakých! Co to bylo za autora! Musím se přiznat, že sám jsem vyrostl na Bartókovi, Stravinském a samozřejmě Janáčkovi. Ale to jsou jen takové zcela subjektivní poznámky.

Kdo je jinak skladatelem vašeho srdce? Já jich mám víc. Ale kdybych byl odsouzen, jak se říká, vzít něco na ten pustý ostrov, tak bych si vybral Mozarta. Tam se nenudíte ani vteřinu, objevujete pokaždé něco nového a on s vámi zachází jako s partnerem, kterého potřebuje. Ne jako Beethoven, který vyslovoval takové ty tvrdé úsudky vůči publiku. Mozart má publikum rád a pro publikum píše, nepíše pro jakési abstraktní hodnoty nebo pro budoucnost. Píše konkrétně pro publikum. Já bych si vybral Figarovu svatbu a zahrál bych si z ní občas něco.

Jak se podle vás hudební sféra vyrovnává se svou minulostí za totality? Myslím, že hudební oblast má tu výhodu, že věci, které byly dělány v minulosti a pro minulost, jsou zřetelné. Nikoho už dnes nenapadne dávat do programu například kantáty o Leninovi. To je pryč a většinou jsou pryč i ti skladatelé. Je přitom pár skladeb, které v té době vznikly, ale nejsou jí poznamenány negativně, to je třeba Sommerova Vokální symfonie. Mimochodem, z těch dvou kamarádů – Vladimír Sommer a Radim Drejsl – byl nadanější Drejsl, alespoň to říkal Pavel Bořkovec, který oba učil. Jenomže Drejsl se rozhodl pro určitý směr, pro budovatelské písně, podobně jako tehdy v literatuře Pavel Kohout.

Řekl bych, že minulý režim hudbu potřeboval, ale jenom do určité míry a pro určité konkrétní věci. Ale jinak myslím, že hudebníci na tom obecně nebyli v minulém režimu nejhůř. Nejhůř na tom byli někteří novináři a někteří spisovatelé. To je pochopitelné, protože tomu každý rozumí a říká si: to se musí zakázat. A zákaz se zdál jako nejlepší cesta, jak dostat spisovatele od lidí. Ve skutečnosti se k lidem dostávali stejně, možná i víc, protože se okamžitě objevili v zahraničních vysíláních, a lidé měli pocit, že o něco jde.

Když si vezmete hudbu, tak se víceméně všichni hráli, třeba málo nebo jenom občas, ale všichni ti velicí kritikové minulosti se hráli a dokonce se tím i živili. Hudba byla taková, nechci říct prodejná, ale tím, že je abstraktní a vlastně hůř pochopitelná, tak toho mohlo projít vlastně víc.

Máte pocit, že jsou skladatelé, kterým jsme zvlášť hodně dlužni? To bude surové, co řeknu. Myslím si, že jich je řada, především takových, kteří si to myslí sami o sobě.

A ti, kteří by si to opravdu zasloužili? Nevím, kdo by si zasloužil mimořádnou pozornost jenom proto, že nebyl v minulosti úplně konformní. Ti lidé se hrají. A hrají se samozřejmě i ti, kteří sebou vzájemně zcela pohrdají. Otázka samozřejmě je, jak a kdy a proč. Protože tlaky a různé protekce tady samozřejmě jsou jako všude na světě.

Ivan Medek a Václav Havel, květen 1994

Je dvacet let od sametové revoluce. Dává dnes podle vás většina lidí přednost klidu a nestará se o věci kolem sebe – anebo je tu přece jen nějaká naděje?

Naděje je podle mého soudu v mladé generaci. Protože generace lidí, kteří říkají: dřív bylo líp, měli jsme klid, je buď stará nebo stárne. U mladých lidí tohle není, protože oni vědí, že to není pravda, že to není ani možné. Čeho bych se bál, je představa, že to půjde rychle anebo snadno. Anebo že se věci dají spravit spíš zvenčí, takže lidé pak z existenčních důvodů utíkají do zahraničí – doktoři, zdravotní sestry, ale i mladí filosofové. Myslím, že je to omyl, že se to dá spravit jenom odtud.

První republika trvala dvacet let, které my právě teď dotahujeme, a také se jí spousta věcí nepodařila. Podařila se jí ale jedna strašně důležitá věc, něco, co se těžko definuje – a to je konsenzus obyvatel se státem. To byl poslední nebo po dlouhé době první NÁŠ stát, protože jsme nikdy nedokázali mluvit o vládě Masarykově, Benešově jako o jejich vládě. Nebyli to oni na jedné a my na druhé straně. Byl to náš stát a pro ten stát stálo za to pracovat, šetřit, a potom za něj i bojovat v roce 1938. Marná sláva, ale těch pár týdnů mobilizace bylo asi vrcholnou chvílí našich dějin. Protože Češi, ale z devadesáti procent i Slováci, i někteří Němci byli ochotni za stát bojovat s vědomím, že ta válka není k vyhrání, ale stojí za to – protože jde z principu o boj za něco, co nám patří, co jsme si vybudovali a co je naše. To tady teď není, s tím nemůžeme vůbec počítat. Naštěstí teď není Hitler. Ale kdyby se objevil nějaký Hitler, tak se děsím. Děsím se toho, s jakou snadností by se daly některé věci udělat.

Jsem rád, že jsem se dožil toho, čeho jsem se dožil, a přál bych mladé generaci, aby se dožila lepších a moudřejších časů.

Paralela dvaceti let První republiky a dvaceti let minulých, to je možná docela drsné srovnání… Já už nevím, kdo to řekl, ale Masaryk měl v podstatě za úkol slušnou společnost proměnit v jinou slušnou společnost. Kdežto Havel měl za úkol proměnit úplně rozbitou a neslušnou společnost a udělat z ní slušnou. A to je samozřejmě rozdíl.

Sdílet článek: