9.6.2006 | Autor: Vanda Prochazka | sekce: klasická hudba jazz - články Britská premiéra Reflexion od Elliota Cartera, Beethovenův Klavírní koncert č. 5 Es dur, Straussova symfonická báseň Tod und Verklärung a Stravinského Symphony of Psalms naplňovaly již na první pohled odvážnou dramaturgii inauguračního koncertu (22. 10., Barbican Centre, Londýn) BBC Symphony Orchestra pod taktovkou Jiřího Bělohlávka v jeho nové funkci jako "Principal Conductor Designate" (Nastávající šéfdirigent). Zvláštní termín "Designate" z titulu Jiřího Bělohlávka odpadne v červenci 2006, kdy bude jmenován novým šéfdirigentem BBC Symphony Orchestra v Londýně a funkci převezme po poněkud rozčarovaném období "vlády" Leonarda Slatkina. Právě kvůli náročné dramaturgii a dvojímu prvenství (britská premiéra a nová funkce) se na koncert těšili laikové, kritici, amatéři, profesionálové, skeptici i optimisté. Zmiňuji se o tom proto, že tento koncert byl spíše výjimkou, neboť v zhýčkaném Londýně to není se zájmem široké vrstvy o klasickou hudbu jednoduché. Bylo radostí pozorovat jasná dirigentská gesta i vytříbenou komunikaci mezi dirigentem a orchestrem v zmateně působící skladbě Reflexion (2003-04) z pera amerického postmodernisty Cartera. Skladba byla napsána pro oslavu osmdesátin Carterova přítele a kolegy Pierra Bouleze. Každému písmenu určil Carter tón: B(be) - O(gis) - U(c) - L(a) - E(e) - Z(dis) - to byl základ pro materiál celé skladby. Díky nepřekonatelně vyrovnaným pianissimům klavíristy Emanuela Axe, ekonomičkosti pedálu a jeho brilantní dovednosti přizpůsobit se i poměrně rychlým tempům se nálada v publiku při Beethovenovi změnila v očarování. Mezi dobře zahranými orchestrálními sóly v Straussovi vynikla znamenitá prezentace hostujícího koncertního mistra Daniela Rowlanda. Navzdory malým nepřesnostem (většinou opožděné nebo roztříštěné nástupy) bylo očividné, že Bělohlávkova pevná ruka zanechala svůj rukopis na úhledně tvarované straussovské "zvukové mase" a hlavně orchestru, kterému v uplynulých měsících slyšitelně chyběla kvalitní dirigentská osobnost. V Žalmové symfonii zpíval někdy s lepší, jindy s horší intonací a smyslem pro homogennost (i nehomogennost) amatérský BBC Symphony Chorus. Svým způsobem heroický výkon. Symfonie byla silným konečným impulsem zajímavého večera. Nezbývá než poblahopřát Jiřímu Bělohlávkovi k jeho nové funkci a popřát mu mnoho úspěchů a jiskřivých koncertů s orchestrem, který měl kdysi čelné místo mezi britskými ansámbly a který teď bude jistě potřebovat jeho veškeré síly k získání někdejší pozice.

Psáno pro: časopis Harmonie 2005/12