Od předloňského roku, kdy se postu generálního ředitele České televize ujal Petr Dvořák, se naše televizní médium veřejné služby ocitlo v kolotoči změn. Ruku v ruce s obměnami personálními i programovými se tato událost podepsala i na podobě jediného magazínu o artificiální hudbě, který na obrazovce České televize po řadu let je, a to Terra musica . Jedná se o pořad, který se skládá z příspěvků pražského a brněnského televizního studia. Jak jsem uvedla, vzhledem k tomu, že se jedná o takový formát na obrazovce České televize, v současné době jediný, je jeho proměna o to významnějším krokem ve vedení televize.
Abychom lépe porozuměli nastalé situaci, je namístě objasnit celkové postavení artificiální hudby v programu naší veřejnoprávní televize.
V devadesátých letech, po vzniku České televize, hrála artificiální hudba ve vysílacím schématu České televize důležitou roli. Velká část hudebních pořadů ji obsahovala a mnoho skladeb, které byly odvysílány pouze jako samostatné záznamy, bylo rovněž tohoto žánru. Do jisté míry za to mohl fakt, že v období těsně po revoluci neměla Česká televize příliš zahraničního materiálu z ostatních hudebních žánrů, které by mohla vysílat. I když byly v programu zařazeny pořady s rockovou hudbou, popem aj. ze zahraniční produkce, artificiální hudba, a zvláště česká, hrála tak říkajíc prim v televizním vysílání. I v letech následujících byla artificiální hudba v televizním vysílání dosti zastoupená.
Celkově jsou devadesátá léta obdobím, kdy bylo artificiální hudbě v České televizi přáno. Vzniklo mnoho zajímavých děl. Z řad dokumentů to jsou například Tóny pro otupělý svět (portrét V. Sommera ), Kdo je…Viktor Kalabis režiséra a scénáristy Petra Kaňky nebo Duchovní svět Antonína Dvořáka , na němž se spolupodíleli Petr Kaňka a Jaromil Jireš. Na poli hudební publicistiky se v naší veřejnoprávní televizi zrodily magazíny Notes a Haló, hudba . Vysílány byly i díly cyklu Hudební vizitka , Ti nejlepší z klasiky a To nejlepší z klasiky . U všech tří se jednalo v podstatě o totéž – přenos hudebního vystoupení médiem k široké veřejnosti. Ačkoliv se jedná o „pouhé“ zaznamenání hudebního vystoupení, oním důležitým faktem je, že tvorba takových pořadů vyjadřuje kladný postoj České televize k danému hudebnímu žánru.
Po roce 2000 už situace tak příznivě nakloněná artificiální hudbě není. Ačkoliv se to zpočátku nového tisíciletí ještě tolik nezdálo, první změny ve vztahu České televize k artificiální hudbě se začaly odehrávat. Sice oba hudební magazíny stále měly na obrazovce své místo, záznamy koncertů už ale přestaly být aktualizovány.
K velkému zvratu došlo na přelomu let 2001 a 2002. Publicistický magazín Haló, hudba skončil a na uvolněné místo se prosadil jiný koncept z pražského televizního studia, a to Terra musica . Zůstala však zachována oddělenost publicistiky z Čech a Moravy, potažmo Slezska (brněnské televizní studio zachycovalo ve svém Notesu i události ve slezském kraji, zvláště v Ostravě). Reprodukce hudebních záznamů v celém desetiletí byla omezena. Nejenže začalo být vysíláno méně starších záznamů, ale hlavně zcela utichla výroba nových dílů u cyklů, které toto přinášely. (Například Hudební vizitka se nového pokračování dočkala až po dvanácti letech, v roce 2011.) Sice se na obrazovce objevila díla jako například Hudební taneční (rok výroby 1995), které seznamovalo diváky se základy tance a s vážnou hudbou pochopitelně pracovalo, nebo Hudební laboratoř , v níž diváky pořadem provázel Marek Eben a Lukáš Hurník (rok výroby 1994), zájem vedení o vysílání artificiální hudby ale poklesl. Její zastoupení v televizním vysílání dle údajů v ročenkách České televize se snížilo v roce 2010 oproti roku 2000 zhruba o třetinu (vysílací okruhy ČT 1 a ČT 2).
Naštěstí Česká televize neprodukuje vážnou hudbu jen přes hudební magazíny a záznamy koncertů. Velice důležitou roli má ve vysílání naší veřejnoprávní televize dokumentární film. I přes nižší procento vysílacího času, který byl artificiální hudbě věnován, dokumentární tvorba v období po roce 2000 pokračovala. Vznikl například velice zajímavý třídílný cyklus Pavla Kouteckého o Pražském jaru (třetí díl byl zhotoven po jeho smrti ze záznamů, které pořídil). Dalším zajímavým dílem lze označit Všechny ty zázračné děti Rudolfa Chudoby, který se dočkal nedávno pokračování. Celovečerních hraných či animovaných filmů s tématikou artificiální hudby však mnoho nepřibylo. Stejně jako záznamů operních a jiných představení, která vážnou hudbu obsahují jako hlavní složku.
Lze říci, že televizní tvorba zaostřená na artificiální hudbu ani v novém tisíciletí neutuchá, ačkoliv je jí věnováno méně prostoru. Ptám se však, zda se jedná o stav, se kterým se chceme smířit – stav, kdy zájem vedení veřejnoprávní televize o hudební kulturní dědictví ochabuje – situaci, kdy mj. ředitel televizního studia Brno Karel Burian prohlašuje, že mu v televizním vysílání chybí balet a brněnský štáb má omezené možnosti pro natáčení. (Harmonie 12/2011)
Stalo se zvykem, že artificiální hudba se více zasazuje do vysílacího schématu v období Velikonoc a hlavně Vánoc, kdy se vysílají každoročně adventní koncerty. V průběhu roku je však zastoupení pořadů týkajících se artificiální hudby poměrně málo. Této situaci napomohlo i zrušení magazínu Notes v roce 2010. Takový krok vedení České televize se dá označit jako zcela zlomový pro hudební publicistiku od dob, kdy samostatná Česká televize vznikla. Ještě nikdy nebyla naše veřejnoprávní televize v situaci, kdy příspěvky k artificiální hudbě z celé republiky zaznamenával pouze jeden magazín. Není mi známo, z jakého důvodu byl magazín Notes zrušen, aniž by byl nahrazen jiným konceptem zachycujícím události výhradně z moravského a slezského kraje. Podle anotace pořadu na webu České televize je tento kraj bohatý na materiál ke zpracování. Problém ale pravděpodobně není v tom, že by Morava a Slezsko svůj potenciál vyčerpaly. Spíše to, co nabízejí, se už nezdá vedení České televize tak zajímavé.
Většinový vkus diváků se mění a není tedy překvapující, že to, co dříve mohlo být považováno za atraktivní, se atraktivním přestává zdát. S tím souvisí i proměna Terra musicy , která se odehrála v lednu tohoto roku. Po mnoha letech omezování prostoru, v němž artificiální hudba může být na obrazovce České televize prezentována, je stopáž Terra musicy navýšena z původních 26 minut na dvojnásobek. Po mnoha letech se rovněž magazín vrací k původnímu modelu, v němž figurovali moderátoři. Zatímco dříve to byli hudebníci Pavel Šporcl, poté Ludmila Peterková, k níž se později přidala Gabriela Demeterová, dnes je průvodcem široké veřejnosti neznámý Petr Gojda. Vyvstává otázka, k čemu takové kroky povedou. Ačkoliv je jistě pro diváka příjemné mít průvodce v pořadu, který jim vše představí a vysvětlí, způsob, s nímž to mladý moderátor dělá, není ohromující. Autorům pořadu taková změna navíc přináší starosti s textem, který má moderátor odříkat. Se zdvojnásobením stopáže navíc vyvstal problém, na který je potřeba reagovat, a totiž nezměněný počet natáčecích dnů. Za stávajících podmínek, kdy jsou pro natočení takřka hodinového magazínu vyhrazeny jen tři dny, se zákonitě výsledek projeví na konečném ztvárnění. Nové pojetí Terra musicy obsahuje značné množství mainstreamových prvků, příspěvky jsou převážně čistě informační a umělecký aspekt v nich zaniká.
Za zmínku stojí také Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha. Ačkoliv jeho hlavním cílem je produkce umělecky zajímavých děl a předávání informací souvisejících s hudbou a tancem, realita vypadá jinak, než by se dalo předpokládat. Ze strany České televize se každoročně dovídáme o vysoké návštěvnosti v řádu tisíců příchozích. Počet těch, kteří využijí videotéku, se však pohybuje v řádu stovek. To je způsobeno do velké míry tím, že nejpopulárnější událostí, která se v rámci festivalu koná, je tzv. Den České televize , na němž vystupují maskoti pohádkových postaviček a jsou nachystány atrakce pro děti. Přednáškové sály pro ty, kteří se přišli dovědět hudební a taneční novinky, nejsou velké a počet účastníků ani není závratný. Navíc přednášky nejsou nijak zaznamenávány ani opakovány, čímž se šance, že je lidé uslyší, snižuje. Spolu s víceméně se snižujícím počtem soutěžních i nesoutěžních snímků vyvstává otázka, zda se stále ještě jedná o festival, jehož zaměření je hudebně taneční… Obecně se dá říci, že artificiální hudba v ČT stále sebe samu hledá. Těžko však říci, zda to dělá úspěšně.
Možným řešením situace na obrazovce by mohlo být navýšení natáčecích dnů pořadu a opětné rozdělení na dva magazíny, kdy jeden by spravovalo pražské studio a druhý studio brněnské. Magazíny by tak měly jednotnější strukturu a zachytily by více událostí v regionech. Dále podpora filmové tvorby tento žánr obsahující by jistě způsobila větší zájem o artificiální hudbu, který není v současné době mezi širokou veřejností velký. Vzhledem k plánovanému samostatnému kanálu pro děti navíc doufám, že ani v tomto ohledu se na ně nezapomene a tento nový televizní kanál bude plnit nejen funkci zábavní, ale i (hudebně) vzdělávací. A pokud k tomu nedojde, alespoň doprovodné akce na festivalu Zlatá Praha toto snad v budoucnu činit budou.
