25.11.2011 | Autor: Jiří Moravčík

Tomáš Kočko – zpěv, kytara, samply, grumle, Kamil Tománek – kontrabas, Libuše Černá – zpěv, housle, viola, Michaela Lipárová – cimbál, Jan Dvořák – bicí, Michal Sýkora – violoncello, Helena Macháčková: zpěv, zobcová flétna; Mirek Kolacia – housle, kontry, Jan Dvořák –kontrabas, Pěvecký sbor Kampanila, Petra Klementová – flétna, Petr Skalický – gajdy, Tomáš Pukl – baskytara, Miroslav Petřek, Radek Hajda – kytary. Vydáno 2011. TT: 52:25. 1 CD Indies Scope. MAM491-2.

Hudebník Tomáš Kočko a básník Bogdan Trojak se sešli na úpatí hory Goduly, v jejímž nitru se údajně skrývá poklad černé kněžny, a dohodli se na sbírce písní inspirovaných legendami o místu, kde se kdysi nacházelo slovanské pohřebiště a zbojník Ondráš tady zakopal svůj lup.
Potud téma: nosné, vděčné a s pohádkovou poetikou vybízející k nejrůznějším hudebním asociacím. Pro Kočka téma dlouholeté, osobní, v úctě a pokoře pojaté a dosud nevytěžené. Na albu nevybočuje ani jako výhradní autor, skladby otevírá stejným klíčem jako v minulosti do jakéhosi tajemně pohanského, vůbec ne nepřemýšlivě a lacině nahozeného mysticismu, pokrevně spjatého s hudbou vyvěrající z tradic rodných Beskyd i zbytku Moravy. Stále s nevysychající nápaditostí a přemýšlivostí – bylo by takřka zločinem o téhle ohlasové hudbě uvažovat jako o folklóru. Natolik patří Tomáš Kočko se svými vědomostmi o lidové kultuře k těm nejpřemýšlivějším vizionářům, odmítajícím se zakuklit v protivném stádním folklorismu.
Kočko touží po tom, aby se jeho zpěvná hudba líbila, nestydí se za to a dokáže napsat zřetelný hit (skladba Běs), ale jak sám říká, „je rozdíl mezi chtít se líbit a podbízet se“. Posluchači nejde naproti prvoplánovanými skladbami, jejichž „srdcebolné, takové ty naše melodie, co máme rádi“ by na sebe upoutaly pozornost do té míry, že vás v podstatě přestane zajímat, kolik umného, aranžérsky dotaženého muzikanství obnášejí. Není mu vlastní ani složitost, přehnané intelektuálství, úspěchy sklízí vlastně docela „obyčejným“ folkrockem s cimbálem. Ten ale dokáže být velmi zrádným, pokud si na sobě nevyvzdorujete nápadité posuny dopředu. Například v proměnlivých, na moravskou hudbu netypických rytmech. Kočko patří – a tohle album to znovu jasně dokazuje – k vrcholným autorům schopným na moravskou lidovou hudbu velmi originálně a barevně aplikovat bicí s perkusemi (darbouka, rámové bubny, tamburíny) a zrytmizovat je s kontrabasem a cimbálem (vynikající Zlatohlav).
Orchestr (doplněný mnoha hosty) je stmelená kapela s výraznými ženskými hlasy – flétnistka Helena Macháčková, houslistka Libuše Černá – a když je potřeba a okolnosti si to vyžadují, najme k nim (Godovnica, Vítej Vesno) přesvědčivě zpívající Kočko i mužský sbor Kampanela. Obě vokální instrumentalistky si pak v dialektu „podají gorolské chlapy“ v humorné skladbě Ověnžok, jediné s baskytarou a gajdami.
Když začal Kočko produkčně spolupracovat s folkdoommetalovou skupinou Silent Stream of Godless Elegy, mnozí to nemohli skousnout. Zbytečně: smysluplněji u nás ozvěny moravské hudby s metalem nikdo nepropojil. Na albu zařadil Kočko jako bonus tři skladby v pozměněných verzích (Zahrada, Černá kněžna, Zlatohlav), v nichž slyšíme elektrické kytary členů SSGE, trefující se do nálady bez zbytečných póz, nicméně i bez překvapení.
Tomáš Kočko se s Godulou drží na vytyčené trase. Vydal se po ní kdysi jako neegocentrický, přirozeně zpěvný Valach srostlý s kořeny a vybral si tu nejstrmější cestu. I proto budete dnes u nás těžko hledat laskavější a jiskřivější moravský folkrock schopný zabodovat i za hranicemi.

Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2011/08