McLaughlinovo čekání na nový rozměr
10.2.2009 | Autor: Petr Vidomus | sekce: jazzové články
John McLaughlin se při své poslední návštěvě Prahy před dvěma lety (koncert s Shakti v Obecním domě) přiznal, že zhruba poslední dekádu už nekupuje jazzové desky. Po jeho vystoupení v pražské Lucerně (21. 5.) je jasné jedno – poslechu současného jazzu a hledání nového zvuku by mohl věnovat trochu více času.
Headliner 10. ročníku Kytary napříč žánry budil pozornost a očekávání právem: i když v Praze už vystupoval, veskrze jazzrockový projekt s sebou přivezl poprvé. Navíc jeho 4th Dimension Band je skutečným návratem k tomuto druhu žánru zhruba po deseti letech, od jeho dobových experimentů na The Heart of Things (Dennis Chambers, Matthew Garrison, Jim Beard, Gary Thomas).
Klíčem k tomuto večeru mohl být poslech dva roky starého alba Industrial Zen, oplývajícího především řadou přizvaných stars, kvůli níž občas nahrávka trpěla jistou nekompaktností, i když zároveň nepopírala snahu o současnou zvukovou image. Pro snímek typické syntetické klávesové zvuky postoupily naživo ještě do vyššího levelu – původně bubeník, zde ale paradoxně hlavně klávesista Gary Husband je přesně ten typ hudebníka zapadajícího do „mahavishnovské“ fusion se vší bravurou i monstrózností, která k ní patří (hlavně při zběsilých sólech s imitací moogu či vocoderu se nedalo nevzpomenout na Jana Hammera, i když spartánskost těch dob je pochopitelně i zvukově ta tam). Jistě výrazná individualita, která dostala náležitý prostor zejména v rychlejších hardrockových kusech, ale i v intimnějších dialozích s McLaughlinem v baladách (např. Nostalgia z repertoáru Mahavishnu Orchestra v polovině 80. let, Senor C.S. z Industrial Zen, či Maharina z nejčerstvější desky Floating Point).
Brit Mark Mondesir (bicí) a Francouz Dominique Di Piazza (baskytara) plnili perfektně svou roli živelné, ale zároveň dostatečně přizpůsobivé a přesné jazzrockové rytmiky. Di Piazza potěšil příjemným dřevěným tónem a blýskl se i několika sóly, která nicméně po čase vytvářela dojem „povinného cvičení“ a nevynikala přílišnou kreativitou. Jednoduše zde chyběl Husbandův či McLaughlinův dostatečně individualistický protipól: nešlo o náhodu, Di Piazza nahradil na turné původně anoncovaného benjamínka Hadriena Ferauda (23!), kterého leader na loňském americkém turné s identickým projektem nazýval „novým Jacem (Pastoriem)“ a brzy se se svými strhujícími sóly stával miláčkem publika (viz též vydaný záznam Official Pirate: The Best of the American Tour 2007). Mladý fenomén s drivem Bootsy Collinse a pastoriovskou technikou si nicméně počátkem jarního turné zlomil malíček, a tak jej Praha neviděla.
Kapelník se netajil tím, že playlist netvoří moc novinek, ale spíše eklektická směs jeho hitů za posledních cca 30 let. Otevíralo se tak velmi svižným a efektním Raju (z repertoáru Shakti), nechyběla rytmicky sofistikovaná a basisticky vděčná Hijacked (vzpomínka na triové album Que Alegria z roku 1992), bluesověji laděná The Unknown Dissident (pro změnu z Electric Dreams, 1978), vzpomínka na trio The Free Spirits s de Francescem a Chambersem (Little Miss Valley) či některé názvuky zlatého mahavishnovského období. Kupodivu chyběla Davisova hymna Jean Pierre, která v poměrně potemnělém aranžmá budila takovou pozornost na podzimním americkém turné.
Že je McLaughlin legenda, o tom snad nepochyboval nikdo v sále. Technika, rychlost, sound – to vše v jeho hře připomínalo zlaté časy fusion. Změny nálad nepostrádaly vtip (od rokenrolu k blues, od ostrého funku ke klasickému swingu). Problém je, že kytarista se snažil znít až příliš „typicky“ či „legendárně“, a tak oním nezaměnitelným, ale vytrvale opakovaným rukopisem a výstavbou sól začal po čase nudit. Nehledě na to, že i ony mahavishnovské odkazy jsou už „jen“ vzpomínkou, působící místy poněkud archaicky. Pražský koncert tak byl příjemným zážitkem, ale na výlet do čtvrté dimenze si ještě budeme muset počkat.
McLaughlinovo čekání na nový rozměr
foto: Petr Vidomus
Headliner 10. ročníku Kytary napříč žánry budil pozornost a očekávání právem: i když v Praze už vystupoval, veskrze jazzrockový projekt s sebou přivezl poprvé. Navíc jeho 4th Dimension Band je skutečným návratem k tomuto druhu žánru zhruba po deseti letech, od jeho dobových experimentů na The Heart of Things (Dennis Chambers, Matthew Garrison, Jim Beard, Gary Thomas).
Klíčem k tomuto večeru mohl být poslech dva roky starého alba Industrial Zen, oplývajícího především řadou přizvaných stars, kvůli níž občas nahrávka trpěla jistou nekompaktností, i když zároveň nepopírala snahu o současnou zvukovou image. Pro snímek typické syntetické klávesové zvuky postoupily naživo ještě do vyššího levelu – původně bubeník, zde ale paradoxně hlavně klávesista Gary Husband je přesně ten typ hudebníka zapadajícího do „mahavishnovské“ fusion se vší bravurou i monstrózností, která k ní patří (hlavně při zběsilých sólech s imitací moogu či vocoderu se nedalo nevzpomenout na Jana Hammera, i když spartánskost těch dob je pochopitelně i zvukově ta tam). Jistě výrazná individualita, která dostala náležitý prostor zejména v rychlejších hardrockových kusech, ale i v intimnějších dialozích s McLaughlinem v baladách (např. Nostalgia z repertoáru Mahavishnu Orchestra v polovině 80. let, Senor C.S. z Industrial Zen, či Maharina z nejčerstvější desky Floating Point).
Brit Mark Mondesir (bicí) a Francouz Dominique Di Piazza (baskytara) plnili perfektně svou roli živelné, ale zároveň dostatečně přizpůsobivé a přesné jazzrockové rytmiky. Di Piazza potěšil příjemným dřevěným tónem a blýskl se i několika sóly, která nicméně po čase vytvářela dojem „povinného cvičení“ a nevynikala přílišnou kreativitou. Jednoduše zde chyběl Husbandův či McLaughlinův dostatečně individualistický protipól: nešlo o náhodu, Di Piazza nahradil na turné původně anoncovaného benjamínka Hadriena Ferauda (23!), kterého leader na loňském americkém turné s identickým projektem nazýval „novým Jacem (Pastoriem)“ a brzy se se svými strhujícími sóly stával miláčkem publika (viz též vydaný záznam Official Pirate: The Best of the American Tour 2007). Mladý fenomén s drivem Bootsy Collinse a pastoriovskou technikou si nicméně počátkem jarního turné zlomil malíček, a tak jej Praha neviděla.
Kapelník se netajil tím, že playlist netvoří moc novinek, ale spíše eklektická směs jeho hitů za posledních cca 30 let. Otevíralo se tak velmi svižným a efektním Raju (z repertoáru Shakti), nechyběla rytmicky sofistikovaná a basisticky vděčná Hijacked (vzpomínka na triové album Que Alegria z roku 1992), bluesověji laděná The Unknown Dissident (pro změnu z Electric Dreams, 1978), vzpomínka na trio The Free Spirits s de Francescem a Chambersem (Little Miss Valley) či některé názvuky zlatého mahavishnovského období. Kupodivu chyběla Davisova hymna Jean Pierre, která v poměrně potemnělém aranžmá budila takovou pozornost na podzimním americkém turné.
Že je McLaughlin legenda, o tom snad nepochyboval nikdo v sále. Technika, rychlost, sound – to vše v jeho hře připomínalo zlaté časy fusion. Změny nálad nepostrádaly vtip (od rokenrolu k blues, od ostrého funku ke klasickému swingu). Problém je, že kytarista se snažil znít až příliš „typicky“ či „legendárně“, a tak oním nezaměnitelným, ale vytrvale opakovaným rukopisem a výstavbou sól začal po čase nudit. Nehledě na to, že i ony mahavishnovské odkazy jsou už „jen“ vzpomínkou, působící místy poněkud archaicky. Pražský koncert tak byl příjemným zážitkem, ale na výlet do čtvrté dimenze si ještě budeme muset počkat.
časopis Harmonie 2008/07
Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/jazz-clanky/McLaughlinovo-cekani-na-novy-rozmer~10~unor~2009/
Komentáře
&;








