10.2.2009 | Autor: Petr Vidomus | sekce: jazzové články John McLaughlin se při své poslední návštěvě Prahy před dvěma lety (koncert s Shakti v Obecním domě) přiznal, že zhruba poslední dekádu už nekupuje jazzové desky. Po jeho vystoupení v pražské Lucerně (21. 5.) je jasné jedno – poslechu současného jazzu a hledání nového zvuku by mohl věnovat trochu více času.

Headliner 10. ročníku Kytary napříč žánry budil pozornost a očekávání právem: i když v Praze už vystupoval, veskrze jazzrockový projekt s sebou přivezl poprvé. Navíc jeho 4th Dimension Band je skutečným návratem k tomuto druhu žánru zhruba po deseti letech, od jeho dobových experimentů na The Heart of Things (Dennis Chambers, Matthew Garrison, Jim Beard, Gary Thomas).
Klíčem k tomuto večeru mohl být poslech dva roky starého alba Industrial Zen, oplývajícího především řadou přizvaných stars, kvůli níž občas nahrávka trpěla jistou nekompaktností, i když zároveň nepopírala snahu o současnou zvukovou image. Pro snímek typické syntetické klávesové zvuky postoupily naživo ještě do vyššího levelu – původně bubeník, zde ale paradoxně hlavně klávesista Gary Husband je přesně ten typ hudebníka zapadajícího do „mahavishnovské“ fusion se vší bravurou i monstrózností, která k ní patří (hlavně při zběsilých sólech s imitací moogu či vocoderu se nedalo nevzpomenout na Jana Hammera, i když spartánskost těch dob je pochopitelně i zvukově ta tam). Jistě výrazná individualita, která dostala náležitý prostor zejména v rychlejších hardrockových kusech, ale i v intimnějších dialozích s McLaughlinem v baladách (např. Nostalgia z repertoáru Mahavishnu Orchestra v polovině 80. let, Senor C.S. z Industrial Zen, či Maharina z nejčerstvější desky Floating Point).
Brit Mark Mondesir (bicí) a Francouz Dominique Di Piazza (baskytara) plnili perfektně svou roli živelné, ale zároveň dostatečně přizpůsobivé a přesné jazzrockové rytmiky. Di Piazza potěšil příjemným dřevěným tónem a blýskl se i několika sóly, která nicméně po čase vytvářela dojem „povinného cvičení“ a nevynikala přílišnou kreativitou. Jednoduše zde chyběl Husbandův či McLaughlinův dostatečně individualistický protipól: nešlo o náhodu, Di Piazza nahradil na turné původně anoncovaného benjamínka Hadriena Ferauda (23!), kterého leader na loňském americkém turné s identickým projektem nazýval „novým Jacem (Pastoriem)“ a brzy se se svými strhujícími sóly stával miláčkem publika (viz též vydaný záznam Official Pirate: The Best of the American Tour 2007). Mladý fenomén s drivem Bootsy Collinse a pastoriovskou technikou si nicméně počátkem jarního turné zlomil malíček, a tak jej Praha neviděla.
Kapelník se netajil tím, že playlist netvoří moc novinek, ale spíše eklektická směs jeho hitů za posledních cca 30 let. Otevíralo se tak velmi svižným a efektním Raju (z repertoáru Shakti), nechyběla rytmicky sofistikovaná a basisticky vděčná Hijacked (vzpomínka na triové album Que Alegria z roku 1992), bluesověji laděná The Unknown Dissident (pro změnu z Electric Dreams, 1978), vzpomínka na trio The Free Spirits s de Francescem a Chambersem (Little Miss Valley) či některé názvuky zlatého mahavishnovského období. Kupodivu chyběla Davisova hymna Jean Pierre, která v poměrně potemnělém aranžmá budila takovou pozornost na podzimním americkém turné.
Že je McLaughlin legenda, o tom snad nepochyboval nikdo v sále. Technika, rychlost, sound – to vše v jeho hře připomínalo zlaté časy fusion. Změny nálad nepostrádaly vtip (od rokenrolu k blues, od ostrého funku ke klasickému swingu). Problém je, že kytarista se snažil znít až příliš „typicky“ či „legendárně“, a tak oním nezaměnitelným, ale vytrvale opakovaným rukopisem a výstavbou sól začal po čase nudit. Nehledě na to, že i ony mahavishnovské odkazy jsou už „jen“ vzpomínkou, působící místy poněkud archaicky. Pražský koncert tak byl příjemným zážitkem, ale na výlet do čtvrté dimenze si ještě budeme muset počkat.

Psáno pro: časopis Harmonie 2008/07