22.1.2009 | Autor: Vladimír Kouřil | sekce: jazzové články
V Rudolfinu se 8. 10. konal koncert, jehož dramaturgie je ojedinělým hrdým pokusem představit během jednoho večera kompletní muzikantskou "stáj" jednoho vydavatele - Animal Music, zvukově ozvláštněnou hostováním Pražské komorní filharmonie řízené Leošem Svárovským a závěrem s vystoupením zahraniční "star": polské jazzové zpěvačky Agy Zaryan.

Vertigo Quintet s hostující cellistkou a zpěvačkou Dorotou Barovou zvolil skladby z repertoáru mimo svá tři dosavadní alba - Barové Moje serduszko a Nahoru Marcela Bárty, zde tenorsaxofonisty. Trio kytaristy Libora Šmoldase předvedlo z alba On The Playground (2007) kompozice Christopher's Dance a společně s filharmonií Lydian Blues. Kvarteto kytaristy Davida Dorůžky se švédskou zpěvačkou Josefinou Lindstrand hrálo skladby z nahrávky Silently Dawning (2008) November, The Things That Never Can a v Pohádce zpěvačku doprovodily smyčce s akustickou kytarou.
Varhaník Ondřej Pivec přivedl americkou sestavu ze snímku Overseason (2008), v níž nicméně nemocného kytaristu Jakea Langleye nahradil Petr Zelenka a zvukově trubkou a křídlovkou obohatil
Miroslav Hloucal. Zahráli titulní Overseason, Beautiful Smile a pro vyznění s filharmonií Pivec zvolil svoji Never Ending Story. Trio klavíristky Beaty Hlavenkové s basistou Rastislavem Uhríkem a bubeníkem Pavlem Zbořilem se představilo s vokálem Lenky Dusilové: jejich první titul pro Animal Music se teprve připravuje.
Po přestávce představil kytarista Petr Zelenka na místo mezinárodní kvartetní sestavy z čerstvé novinky Memory Flash (2008) svou českou kapelu s Marcelem Bártou, basistou Jaromírem Honzákem a bubeníkem Tomášem Hobzekem, která jeho místy příliš "cool" výrazu dodala živočišnosti a zahrála jeho kompozice Memory Flash a Infiltration. Honzákovo kvarteto přizvalo na oplátku Marcela Bártu, z alba A Question To All Your Answers (2008) zahrálo titulní skladbu, z předchozí Present Past (2003, Indies Records) Za horami a pro souznění s filharmonií The Blues Of String Hanging In The Wind.
Prezentace kapel potvrdila, co jest známo, že osobité cesty Vertigo Quinteta, Dorůžky a Honzáka dnes představují to nejplodnější a nejzajímavější, co vzniká na domácí scéně. Zatímco Dorůžka se ubírá směrem k univerzálnímu pojetí hudby, Honzák je v jazzové víře usazen bytostněji, hudba je barevnější, má vícero odstínů. Filharmonie sehrála důležitou úlohu až v doprovodu Zaryanové, jazzový repertoár zvukově, byť perfektní barvou, leč nevynalézavým aranžmá, nijak neozvláštnila. Bratrsky propojené sestavy Šmoldase a Pivce představují nejmladší generaci objevující pozapomenuté kořeny současného funku, přestože si je vědoma nezbytí epigonství. Vycházet z odkazu jazzové moderny je určitě smysluplnější, než začínat rovnou u módních derivátů. Beata Hlavenková je bezpochyby výrazný talent, měla by svůj hráčský a kompoziční um odhalit triovým albem.
Aga Zaryan je další vynikající zpěvačka zrozená ze zdravého lůna polského jazzu. Na scéně září deset let, spolupracuje také s Davidem Dorůžkou. V jejím triu hraje na bicí Lukasz Żyta, na kontrabas Michał Barański, na klavír Michał Tokaj, a zde je perkusně posílil Daniel Šoltis. Jazzmani se smyčci a harfou Pražské komorní filharmonie stvořili decentní doprovod s občasnými sóly piána a basy. Zaryan představila blok devíti songů vzniklých Tokajovým zhudebněním básní autorů, kteří je napsali v atmosféře Varšavského protinacistického povstání na podzim 1944. Soubor má název Krása umírá (Umiera piękno), který nutí k zamyšlení, zda-li hrůzy dvacátého století neznetvořily lidskou potřebu krásy jako potravy duše navždy. Dá se mluvit o tematickém šansonu oděném do jazzového oparu zdůrazňujícím intimitu niterných sdělení. Je to citová poloha polským skladatelům blízká, neboť si v genech přenášejí dávku historické tísně bojů o existenci. Ke skutečnému ocenění Agy Zaryan coby jazzové zpěvačky dojdeme až poslechem jejích desek (My Lullaby, Picking Up the Pieces) nebo na koncertech.
Nahuštěný program nedává šance předvést se dostatečně uvolněně, což pro jazzovou hudbu, v níž improvizace sehrává důležitou úlohu, je nevhodně "umravňující". Dle scénáře "dvě-tři skladby a konec", zásadně bez přídavků, ať si publikum tleská jak chce, a už je zase na scéně moderátor, aby nás seznámil s další kapitolou historie budovy, což považoval za podstatné. O Rudolfinu je známo, že pro sound jazzové hudby není nejvhodnějším prostředím, přesto se zde konají koncerty stále častěji. Je v tom také zřejmá snaha přivést k jazzu publikum nejen zdomácnělé v klubech. Sál byl slušně zaplněný, takže tento účel to zřejmě splnilo. Pro publikum "všedního" jazzového života však není taková koncepce nejlákavější.

Psáno pro: časopis Harmonie 2008/12