muzikus.cz na facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači

world musicGoran Bregović - hudba spojuje

27.4.2012 | Autor: Dan Sywala | sekce: jazzové články

Goran Bregović - hudba spojuje

foto: Nebojsa Babic


Goran Bregović je nazýván balkánským guru, občas dokonce králem. Skutečností je fakt, že je mimořádný umělec, který tradiční balkánskou muziku prezentuje naprosto jedinečným způsobem. Kvůli válce se musel vzdát své těžce vydřené popularity s dnes již kultovní kapelou Bijelo Dugme a odešel do exilu v Paříži. Od té doby zúročuje veškeré své zkušenosti a pohrává si s tradiční hudbou svým vlastním způsobem. Základem jeho orchestru jsou především „trubači“, kteří mají v bývalé Jugoslávii roli hudebního doprovodu, především na svatbách a pohřbech. V jeho produkci má své místo i církevní a vážná hudba. Způsob, jakým tento skladatel, dirigent a bavič dokáže tyto hudební elementy spojit, mu vydobyl celosvětový respekt.

Goran je volně začleňován do žánru world music. Definici tohoto žánru jsme přitom toho večera splnili v plné míře. S Goranem jsem totiž měl možnost pohovořit v Barceloně a díky mým jugoslávským kořenům a dlouhodobému pobytu v Bělehradě jsme mohli rozhovor vést v srbštině.

Jak se může každý z vašich fanoušků dočíst, pokud nejste na turné, trávíte svůj čas mezi Paříží a Bělehradem. Jaký vliv měla Paříž na vaši uměleckou kariéru?
Když se podíváte na historii umění, velké množství tvoří umělci v exilu. Já měl to štěstí, že to byla Paříž, která má tradici a přijímá cizince, umělce, ruské a skandinávské spisovatele i španělské malíře. To bylo vždy město, které bylo cílem „uprchlíků“. Jiná města se teprve učí, jak by mohli být tito umělci součástí jejich kultury. Paříž má v tomto smyslu velkou zkušenost a tradici. Pokud byste pocházel z mé domoviny, mohl byste být pouze dělník či zloděj, ne umělec. Měl jsem skutečné štěstí, ale hlavně v tom smyslu, že jsem dostal druhou šanci. Šanci začít znovu. Prožil jsem velkou kariéru předtím a tehdy jsem byl připraven na penzi. Koupil jsem si už i dům na ostrově a učil se rybařit. Kdyby nedošlo k válce, pravděpodobně bych byl dávno v penzi. Já musel začít znovu, a když se na všechno dívám zpátky, nejdůležitější událostí v mém životě byl právě ten druhý začátek. Rutina, přestože může být honosná, není tak sladká jako nový začátek.

Cestujete po celém světě. Jak si užíváte pocit hrát pro globální publikum? Naivní posluchač si myslí, že je veškerá hudba na MTV. Já jsem prodal miliony desek a nikdy jsem v televizi pořádně nebyl. Naštěstí existuje ten svět dospělých lidí, kteří nepotřebují instrukce co a jak poslouchat. Svět byl odjakživa hladový po zážitcích a vědomostech, ale až dnes se může adekvátně nasytit. Takže publikum má i skladatele zvláštnější, než jsem já. Poprvé v historii mají malé kultury šanci působit na ty velké. Když se na to tak dívám, dnes tu mám vyprodaný sál v Barceloně, a přitom je má kultura v rámci té celosvětové nepodstatná a mizivá. Je tudíž krásné vědět, že je to možné, aby i má malá kultura našla místo v té globální.

Vaše hudební cesty vedly i do mnoha rozmanitých lokalit. Jak na vaše vystoupení reagují lidé z odlišných kultur? Říká se, že hudba je první lidskou mluvou. Člověk tvořil hudbu ještě dřív, než se naučil mluvit. Ještě dřív, než měl náboženství a politiku. Tudíž pokud dobře hovoříš tou řečí, která se nazývá hudba, můžeme si rozumět, ať jsi odkudkoliv. Je možné psát i v cizím jazyce. Kundera píše i francouzsky. Ale skladatelé mají tu špatnou vlastnost, že jsou lokální. Vždy budete znát původ daného umělce. Tato vlastnost se nedá skrýt, protože vychází z mnohem hlubších podstat osobnosti než samotná řeč.

Soubor, se kterým vystupujete, skýtá poměrně početnou skupinu různorodých umělců. Jak se vám daří držet tento celek pohromadě? Překvapivě to není nijak těžké. Lidé chtějí hrát hudbu. Když si vezmeme „trubače“, to jsou většinou rodinné orchestry. Já jsem na svém prvním albu spolupracoval s dvěma rodinami, Marković a Salijević. Avšak je těžké pracovat s rodinami, protože je potřebujete při sobě celé. Můj soubor je tudíž poskládaný z členů různých rodin, které vyhledávám, a k tomu to jsou různorodí a dobře vyškolení hudebníci. Naštěstí je mezi nimi stále chuť hrát a cestovat. Na vystoupení můžete zesílit světlo, zvuk, ale neovlivníte to, co je mezi nimi. Ale díky tomu, že jsou z různých oblastí kulturního života, jejich oheň ještě nezhasl. Můj saxofonista je profesor na dvou akademiích a vedle něj sedí dvojice, která hraje na svatbách. Druhý trombonista taky hraje na svatbách, ale ten první má dokončenou akademii pro hru na trombon a na klavír. Je to směsice vysoce vzdělaných muzikantů. Do toho je většina mých zpěváků církevních a houslisté jsou členy elitní školy pro talentované hráče.

Když jste zmínil zpěváky, během kariéry jste spolupracoval s opravdu velkým množstvím zpěváků, především tedy z oblasti bývalé Jugoslávie. Byli však mezi nimi i Karel Gott či Iggy Pop. Jak k těmto jedinečným spolupracím dochází? Je to skutečně různé. V počátcích jsem měl tři stabilní vokalisty, ale od té doby to bylo opravdové spektrum. Pro své nové album jsem spolupracoval jak s Gipsy Kings, tak s Gogol Bordello. Já jsem v podstatě staromódní skladatel. Dnes se vše tvoří na počítači, kdy se člověk zavře v pokoji. Já stále věřím tomu, že od prvního nápadu po skutečnou skladbu je potřeba cestovat a do toho slavit, jíst, pít a bavit se, než z toho něco skutečného vzejde. Veškerá má muzika je taková, a než se stane reálnou, musí potkat mnoho lidí.

Vaše hudba by se skutečně dala nazvat jedinečnou, ale kde nacházíte hlavní zdroje inspirace? Když se podívám na umělce, kterých si vážím, spisovatele, malíře, hudebníky, všichni z nich pracovali osm hodin denně, jako zbytek světa. Tudíž jsou jako pasta na zuby. Tlačíte, dokud něco nevyleze, protože nejde jen sedět a čekat. V rámci skládání nemám pocit, že by to šlo nějak vědomě. Pravděpodobně to je taková „hudebnická kleptomanie“. Nevědomě kradete ze všech stran a váš výsledek zase kradou jiní.

To nás přivádí k tématu filmu. Velké množství vaší hudby bylo použito nebo přímo psáno jako hudba k filmu. Jakou hodnotu má podle vás obecně filmový soundtrack? Dnes už není mnoho velkých filmových skladatelů. Došlo k tomu v momentě, kdy se z filmu stalo zboží. Dnes se jich opravdu málo věnuje umění. Hudba ale podstatně ovlivňuje dojem diváka. Obraz a zvuk jsou ve velmi silném vztahu, ale já objektivně nejsem dobrý filmový skladatel. Má hudba je příliš agresivní, melodická a není ilustrativní. Nejsem tudíž vhodný pro tento průmysl. Měl jsem však to štěstí, že jsem spolupracoval s režiséry, kteří nepotřebovali hudební skladatele. Bylo i období, kdy jsem se této oblasti věnoval, ale posledních deset let jsem se zaměřoval spíše na jiné oblasti hudby. Jsem toho názoru, že moje desky samotné jsou určitý soundtrack. Ne přímo pro film, ale k filmu z mojí hlavy a k filmu ve vaší hlavě.

Když se budeme držet tématu soundtracku, tomu, komu vaše jméno nic neříká, stačí připomenout film Borat. Máte pocit, že se díky použité hudbě ve filmu o vás dozvědělo více lidí, kteří o vás do té doby nevěděli? Z mého pohledu je Borat nejvýznamnější komedie od dob Charlie Chaplina a jeho Diktátora. To jsou jediné dvě vážné komedie ve filmové historii. Je to skutečně vážná komedie, která se zabývá významnými tématy.

Goran Bregović - hudba spojuje

foto: Andrew Shpak


Když se podíváte na svou kariéru z dnešního pohledu, je něco, čeho litujete?
Pokud válka musela být, tak by mohla být trochu dřív. Příliš mnoho času jsem ztratil tím, že jsem byl rock’n’rollová hvězda. Ale nemůžu si stěžovat. Vyhnul jsem se prokletí, že bych přednášel filozofii, spíš tedy jen marxismus. Když jsem se vyhnul tomuhle, tak už šlo všechno jak po másle.

Čemu se aktuálně věnujete? Dokončuji zrovna novou desku, která je druhou částí mého alba „Alkohol (Šljivovica & Champagne)“. Jmenuje se „Champagne for the Gypsies“ a je trochu komplikovanější pro živou prezentaci. Když jsem pracoval na té první části „Šljivovici“, už jsem věděl, že ta druhá bude o něco romantičtější, protože se jedná o jemnější druh alkoholu. Proto jsem rád, že jsem před dvěma lety dostal nabídku na toto téma. Bylo to na živo skutečně krásné a ten koncert se jmenoval „Tři Dopisy“.
Na housle se hraje třemi různými způsoby, a to v opačných technikách. Klasický způsob, křesťanský, pak klezmer – židovský, který je odlišný, a nakonec orientální. Tudíž koncert „Tři Dopisy“ je rozdělen do tří vět, každá napsaná a zahraná jinou technikou. Podílela se na tom i Londýnská filharmonie a musím uznat, že dirigovat takovýto koncert pro mě byl opravdový zážitek. Navíc jsme do toho přizvali jeden americký orchestr. Záznamy jsme pořídili z Turína a Milána, protože to bylo součástí domluvené zakázky. Pokud se nepletu, tak na tento koncert bylo deset objednávek od desíti nejvýznamnějších koncertních hal v Evropě. V určitých lokacích se na tom podíleli i místní filharmonie v Birminghamu, Stockholmu a Kolíně. Reakce publika byly skutečně příjemné.
Když jsem to dokončil, měl jsem v plánu dodělat druhou desku Alkoholu, ale po takovýchto zkušenostech jsem na pití neměl nijak zvlášť pomyšlení. Avšak ve stejnou dobu se v Evropě začal zvyšovat tlak na Romy a celkové nepochopení. To, že je vyhánějí z Francie a Itálie, pálí jim domy v Maďarsku, mlátí je v Rumunsku a Srbsku. Tudíž to druhé album byla jakási přirozená reakce na tyto události. Cikáni nikdy nebyli ve světě problém. Oni jsou talenty této planety. Cikánskou krev měli v sobě osobnosti od Elvise Presleyho, přes Charlie Chaplina až po Matku Terezu. Práce na druhé desce „Champagne for the Gypsies“ tak byla velmi přirozená a chtěl jsem do ní zapojit i Romy, kteří za sebou nechali otisk v moderní populární kultuře. Mám tam tedy hosty od Gipsy Kings, reprezentující jednu generaci, přes Gogol Bordello, až po ty vysloveně nové. Mám tam i jednu mladou talentovanou Romku z Irska. Je to opravdu rozmanitý seznam hostů, ale s jednou hlavní myšlenkou, a to připít tomuto talentu. V neposlední řadě mám do budoucna i zakázku na další operu, takže budu psát Orfea.

Co pro vás znamená zkušenost s psaním oper v rámci vaší hudební kariéry? Považujete to za podstatně odlišný zážitek? Překvapivě ani ne. Napsal jsem už jednu v minulosti, a to „Carmen se šťastným koncem“. Upřímně nejraději mám právě takovéto zakázky. Když se podíváte do minulosti umění, celá historie jsou v podstatě zakázky. Kdyby jich nebylo, nevěděli bychom o Shakespearovi, Michelangelovi až po kohokoliv z malířů či skladatelů. Veškerá muzika nebo víceméně vše z ostatních oblastí umění vzniklo na objednávku. Protože zakázka je něco pěkného. Především máš určitý termín, kterého se musíš držet. Pro umělce je těžké svou práci dokončit, jelikož by mohl vše donekonečna měnit a upravovat. Tak má aspoň jasný cíl. Mimoto má ta práce i určitý rámec. Existuje v něm i určitá, tebou vkládaná volnost, ale jako samo lidství má své hranice. A v neposlední řadě jste za to placen. Kvůli tomu je historie umění postavena na zakázkách, já je mám rád a každý rok pár významných obdržím.

Když si lidé, především z Balkánu, vybaví jméno Bregović, nazývají vás „Králem“ a v určitém smyslu i sjednotitelem. Na vaší osobnosti oceňuji především fakt, že hudbu nijak nespojujete s politikou. Balkán si za svou historii prošel mnohým, ale hudba, pod kterou jste podepsán, má nad vším určitý nadhled. Jste rád, že to takto fanoušci rovněž berou? Já pocházím z období, které bylo traumatizováno politikou. Pokud vyrůstáte v komunismu, už nikdy se s ním nechcete dostat do kontaktu. A dokonce ani s kulturou, protože kultura je tak říkajíc systém hodnot vytvořený politikou. Já jsem proto neměl nikdy ani kontakt s kulturou. Tudíž se vyhýbám oběma těmto oblastem a nepředstavuju tak nikoho jiného než sám sebe. Ani nemám zájem představovat někoho jiného. Pokud se vám líbí má hudba, jsem rád, ale já na sebe nehodlám brát jinou roli než tu hudebního skladatele. Takhle mi to stačí.

Nemáte v sobě ještě nějaký neuskutečněný sen? To by bylo vrcholně arogantní. Můžete si klidně koupit tu největší encyklopedii hudby, ale od nás tam nenajdete nikoho. To, že já můžu cestovat po světě a hrát v Carnegie Hall, Opeře v Sydney a Palau de la Música, jakož i na dalších významných místech po světě, je úžasné. Tudíž přát si ještě něco víc než to... ale jak říkám, potkávalo mě celý život štěstí. Měl jsem ty dva začátky i štěstí, že jsem nemusel přednášet marxismus. Nechci házet kámen na Boha, že chci ještě víc.

Psáno pro: časopis Harmonie 2012/05

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/jazz-clanky/Goran-Bregovi-hudba-spojuje~17~kveten~2012/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;