Existencionální bouře Rachida Tahy
23.3.2005 | Autor: Jiří Moravčík | sekce: jazzové články
Rock bez rebelie nemá smysl, jinak si s ním nevíme rady jako s tupými nůžkami. Metaloví bubáci, do sebe zahledění pseudobuřiči a z vřeštících davů smyslů zbavené naondulované primadony už tudíž nejsou odpůrci establishmentu, nýbrž jeho pokornými sloužícími. Dávný znak revolty - nabroušená elektrická kytara - se u nich nezřídka proměnila v mašinu na peníze a její zvuk, dříve nahánějící maloměšťákům hrůzu, ve splavnou stoku odvádějící pozornost od palčivých problémů doby. Rocker z lidu Bruce Springsteen a kdysi žhaví ekologičtí rváči R.E.M. sice vytáhli do boje proti svému presidentu Bushovi, slovník si však pečlivě hlídají. A tak úder musel přijít odjinud - od arabského punkrockera Rachida Tahy.
Od přemýšlivého rebela, dobře si uvědomujícího handicap svého muslimského vyznání, přesto názorově nekompromisního ironika, radikálního potírače jakéhokoliv projevu rasismu, vždy odhodlaného bránit odvěké právo člověka: sdělit svůj názor, i kdyby to mělo jakkoliv bolet.
Taha to měl vždy o to těžší, že ačkoliv už desítky let žije ve francouzském Lyonu, arabský původ má na talíři dodnes. "Araby lidé neznají, netuší, co znamená nucená emigrace, být Arabem v nemuslimském světě. Hned se jim vybaví hollywoodská klišé nabízená televizí. Často se mi stalo, že se mě někdo zeptal: Jak to, že nemáš vousy? A když mě pak vidí pít alkohol, tančit na pódiu a hrát rock, diví se: Jsi ještě vůbec muslim? Jako kdybychom museli být za každou cenu chladnou karikaturou podobající se víc Satanovi než lidské bytosti."
POUŠTNÍ PUNKROCK
Na svých albech společně s producentem Stevem Hillagem spojil Taha rytmickou nezadržitelnost a muezzínskou melodičnost Arábie s těžkotonážním ledzeppelinismem a štiplavou zkratkovitostí punkrocku. A přestože má v jeho hudbě důležitou roli loutna oud a bubínek darbouka, sází spíš na elektrickou kytaru. Nečiní mu rovněž problémy uvést do energického rockového prostředí staré alžírské autory, jak dokázal na svém vynikajícím albu Diwan.
Rachid Taha má sice občas sám se sebou dost starostí - ani on se neubránil drogám - nicméně jeho koncerty vás svou nekompromisností sfouknou jako pouštní bouře. Dokázala to i živá nahrávka 1, 2, 3 Soleils, dobře známá i u nás. Vlastně se dá říct, že to byla ona, která tohoto alžírského rockového bijce přivedla do povědomí českého publika. Stejně jako dva nedávné koncerty, kdy konkrétně v Ostravě zbavil pochybností i ty největší skeptiky. Na severu Moravy přehrál i spoustu skladeb ze své novinky Tékitoi (Universal, 2004), na níž si, rozčarován z "nesnesitelné krutosti bytí", v arabštině pokládá zásadní otázku: Kdo vlastně jsem?
A to v době, kdy se západní část světa dívá na ten muslimský hodně skrze prsty. "Když nějakým zemím znemožňujete prezentovat na veřejnosti jejich kulturu, mají je za mrtvé. A výsledek? Chmurná realita post 9/11 Fahrenheitovského světa."
Tékitoi lze proto považovat za Tahovu vnitřní existencionální bouři. Rockově drsnou, nesmlouvavě zabijáckou, rezignující na zabalená podobenství. Za údery boxerským levým hákem bez dlouhého taktizování: skladbu Safi například otevírají egyptské smyčce s darboukou, ozývá se naléhavý Tahův hlas, vy začínáte leccos tušit, teprve s ledzeppelinovským výbuchem vám ale dojde, že nejde o žádnou zamilovanou selanku, nýbrž o zpěvákovu báseň plnou hněvu a frustrace z nedostatku demokracie v arabském světě. V jiné - Winta - v níž úlohu metalových kytar přejímají smyčce, filozofuje nad svým věkem a cynismem moderní doby.
Se zvukovým mágem Brianem Enem v kuse Dima zase řeší sporné otázky svobody - "svoboda dokáže být tvrdá i nesmlouvavá".
S Enem se rovněž vrátil do sedmdesátých let, kdy jako mladý kluk mohl po koncertě skupiny The Clash vstoupit za jejich leaderem Joe Strummerem do šatny. "Měl jsem rád jeho upřímnost a humor. Nikdy jsem ho jako jiní nepovažoval za punkového cynika". Tahovým a Enovým holdem pak budiž clashovský hit Rock The Casbah, zpívaný v arabštině způsobem, na který se nezapomíná.
Spřízněné duše našel Taha také ve Francii: úvodní duet s Christianem Olivierem z hodně provokativní kapely Tétes Raides, přivádějící obdivovatele šansonu k šílenství, nastavuje nesmlouvavě průzračné zrcadlo francouzské společnosti.
RAI = NÁZOR
Nezapomíná ale ani na své učitele: skladba Mamachi je poklonou oranskému zpěvákovi stejného jména, prvního, od něhož Taha slyšel zpívat rai a u kterého cítil rock'n'rollový nápřah jako u Lou Reeda nebo Boba Dylana. V tomto případě možná nejde ani tak o vzpomínku, jako spíš o přiblížení Tahova pozdějšího rozhodnutí, nakopnout původně rebelský rai (však z něho dodnes islámským fundamentalistům naskakují pupínky) hlasitým rockem.
Rai znamená v arabštině názor. A přestože Rachida Tahu nelze s tímto dnes populárním alžírským stylem stoprocentně ztotožňovat - přednost u něho má spíš marocké chaabi - jde-li o svobodu názoru, není u něho co řešit. Na názor má prostě právo každý. A ten jeho má tentokrát místy obzvlášť jedovaté ostří. "Cítil jsem, že toho mám hodně co říci právě nyní, kdy je všechno tak posazeno do extrému a kdy muzika je dobrým prostředkem zabývat se těmito problémy. Pro mne jsou Bush a Bin Ládin naprosto stejní fundamentalisté. Oba pocházejí z bohatých rodin a z pouštních států, které produkují ropu, a oba jsou přesvědčeni, že mají absolutní pravdu. Je to, jako když pozorujete dva beduínské hašteřivce - jeden sedí na velbloudu a druhý v range roveru."
Existencionální bouře Rachida Tahy
Od přemýšlivého rebela, dobře si uvědomujícího handicap svého muslimského vyznání, přesto názorově nekompromisního ironika, radikálního potírače jakéhokoliv projevu rasismu, vždy odhodlaného bránit odvěké právo člověka: sdělit svůj názor, i kdyby to mělo jakkoliv bolet.
Taha to měl vždy o to těžší, že ačkoliv už desítky let žije ve francouzském Lyonu, arabský původ má na talíři dodnes. "Araby lidé neznají, netuší, co znamená nucená emigrace, být Arabem v nemuslimském světě. Hned se jim vybaví hollywoodská klišé nabízená televizí. Často se mi stalo, že se mě někdo zeptal: Jak to, že nemáš vousy? A když mě pak vidí pít alkohol, tančit na pódiu a hrát rock, diví se: Jsi ještě vůbec muslim? Jako kdybychom museli být za každou cenu chladnou karikaturou podobající se víc Satanovi než lidské bytosti."
POUŠTNÍ PUNKROCK
Na svých albech společně s producentem Stevem Hillagem spojil Taha rytmickou nezadržitelnost a muezzínskou melodičnost Arábie s těžkotonážním ledzeppelinismem a štiplavou zkratkovitostí punkrocku. A přestože má v jeho hudbě důležitou roli loutna oud a bubínek darbouka, sází spíš na elektrickou kytaru. Nečiní mu rovněž problémy uvést do energického rockového prostředí staré alžírské autory, jak dokázal na svém vynikajícím albu Diwan.
Rachid Taha má sice občas sám se sebou dost starostí - ani on se neubránil drogám - nicméně jeho koncerty vás svou nekompromisností sfouknou jako pouštní bouře. Dokázala to i živá nahrávka 1, 2, 3 Soleils, dobře známá i u nás. Vlastně se dá říct, že to byla ona, která tohoto alžírského rockového bijce přivedla do povědomí českého publika. Stejně jako dva nedávné koncerty, kdy konkrétně v Ostravě zbavil pochybností i ty největší skeptiky. Na severu Moravy přehrál i spoustu skladeb ze své novinky Tékitoi (Universal, 2004), na níž si, rozčarován z "nesnesitelné krutosti bytí", v arabštině pokládá zásadní otázku: Kdo vlastně jsem?
A to v době, kdy se západní část světa dívá na ten muslimský hodně skrze prsty. "Když nějakým zemím znemožňujete prezentovat na veřejnosti jejich kulturu, mají je za mrtvé. A výsledek? Chmurná realita post 9/11 Fahrenheitovského světa."
Tékitoi lze proto považovat za Tahovu vnitřní existencionální bouři. Rockově drsnou, nesmlouvavě zabijáckou, rezignující na zabalená podobenství. Za údery boxerským levým hákem bez dlouhého taktizování: skladbu Safi například otevírají egyptské smyčce s darboukou, ozývá se naléhavý Tahův hlas, vy začínáte leccos tušit, teprve s ledzeppelinovským výbuchem vám ale dojde, že nejde o žádnou zamilovanou selanku, nýbrž o zpěvákovu báseň plnou hněvu a frustrace z nedostatku demokracie v arabském světě. V jiné - Winta - v níž úlohu metalových kytar přejímají smyčce, filozofuje nad svým věkem a cynismem moderní doby.
Se zvukovým mágem Brianem Enem v kuse Dima zase řeší sporné otázky svobody - "svoboda dokáže být tvrdá i nesmlouvavá".
S Enem se rovněž vrátil do sedmdesátých let, kdy jako mladý kluk mohl po koncertě skupiny The Clash vstoupit za jejich leaderem Joe Strummerem do šatny. "Měl jsem rád jeho upřímnost a humor. Nikdy jsem ho jako jiní nepovažoval za punkového cynika". Tahovým a Enovým holdem pak budiž clashovský hit Rock The Casbah, zpívaný v arabštině způsobem, na který se nezapomíná.
Spřízněné duše našel Taha také ve Francii: úvodní duet s Christianem Olivierem z hodně provokativní kapely Tétes Raides, přivádějící obdivovatele šansonu k šílenství, nastavuje nesmlouvavě průzračné zrcadlo francouzské společnosti.
Existencionální bouře Rachida Tahy
Nezapomíná ale ani na své učitele: skladba Mamachi je poklonou oranskému zpěvákovi stejného jména, prvního, od něhož Taha slyšel zpívat rai a u kterého cítil rock'n'rollový nápřah jako u Lou Reeda nebo Boba Dylana. V tomto případě možná nejde ani tak o vzpomínku, jako spíš o přiblížení Tahova pozdějšího rozhodnutí, nakopnout původně rebelský rai (však z něho dodnes islámským fundamentalistům naskakují pupínky) hlasitým rockem.
Rai znamená v arabštině názor. A přestože Rachida Tahu nelze s tímto dnes populárním alžírským stylem stoprocentně ztotožňovat - přednost u něho má spíš marocké chaabi - jde-li o svobodu názoru, není u něho co řešit. Na názor má prostě právo každý. A ten jeho má tentokrát místy obzvlášť jedovaté ostří. "Cítil jsem, že toho mám hodně co říci právě nyní, kdy je všechno tak posazeno do extrému a kdy muzika je dobrým prostředkem zabývat se těmito problémy. Pro mne jsou Bush a Bin Ládin naprosto stejní fundamentalisté. Oba pocházejí z bohatých rodin a z pouštních států, které produkují ropu, a oba jsou přesvědčeni, že mají absolutní pravdu. Je to, jako když pozorujete dva beduínské hašteřivce - jeden sedí na velbloudu a druhý v range roveru."
časopis Harmonie 2005/02
Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/jazz-clanky/Existencionalni-boure-Rachida-Tahy~23~brezen~2005/
Komentáře
&;
