3.3.2011 | Autor: Igor Wasserberger | sekce: jazzové články Ve Španělském sále Pražského hradu vystoupil 20. 6. hard-bopový veterán Benny Golson.

V sérii Jazz na Hradě se v nedávné minulosti objevily některé osobnosti, které po desetiletí formovaly vývoj jazzu ve světě a jejich vystoupení zůstanou zaznamenána v širších, než jen v domácích souvislostech. Kvalita produkce hudebníků na sklonku kariéry je jistým rizikem, i když vždy je možno spoléhat na vyzařování pramenící ze vzpomínek na minulost. V případě Golsonova předchůdce v Jazz Messengers Johnnyho Griffina (na Hradě ho loni doprovázela rytmická sekce ve stejném obsazení jako nyní Golsona) jsme skutečně mohli zaznamenat jisté zklidnění a ztrátu kdysi dech vyrážející bravurnosti. Na druhé straně skvělé vystoupení Hanka Jonese zůstalo památné v jakékoli souvislosti. Bez ohledu na dojmy, live alba z obou pražských koncertů jsou zaznamenána v diskografiích těchto hudebníků jako jejich (žel) poslední tituly na nosičích.
Vstup Bennyho Golsona (1929) na pódium naznačil, že je v dobré fyzické kondici a pocit z úvodního slova jenom potvrdil i duševní svěžest. Nejdůležitější samozřejmě byla Golsonova hudební dispozice; hned v úvodní a jak se také ukázalo, nejnovější skladbě Horizon Ahead (z alba Remembering Clifford, 1998), dokázal, že nic neztratil z někdejší invence a přitažlivosti. Tuto kompozici Golson věnoval mladé, nastupující generaci hudebníků, to však nestihl povědět, že jeho postoj k mladým hudebníkům má dvě stránky. Patří ke kritikům jejich příliš rychlého uplatnění a srovnává je (v jejich neprospěch) s velikány svého mládí. Na druhé straně s nimi rád spolupracuje ve svých skupinách, chodí do škol přednášet a vyučovat. Znalost jazzové literatury, a to zejména skvostných Golsonových rozhovorů a vzpomínek, značně pomáhala vniknout do kontextu koncertu; zřídkakdy tato mimohudební erudice pomůže umocnit hudební zážitek jako v tomto případě.

STÁLE AKTUÁLNÍ
Když Golson uvedl svou druhou skladbu patřící již ke kmenovým jazzovým standardům, Whisper Not, připomenul, že ji nahrál v roce 1956 se svým tehdejším leaderem Dizzym Gillespiem. Kompozice vznikla již rok předtím a bezúspěšně ji rozposílal různým formacím. Z pozdějšího pohledu se zdá tento nezájem téměř neuvěřitelný: její zvláštní, nekonveční a přitom průhledná harmonická struktura je natolik inspirující, že zajímavá sóla na jejím základě jakoby vznikala sama. Golsonova improvizace naznačila to, co se v průběhu koncertu stále znovu potvrzovalo: jde o skladatele, který svou kompoziční „licenci“ uplatňuje i v způsobu tvorby ad hoc. Rozvíjení skladby do nových a nových podob jakoby volalo po kodifikaci, každý chorus by obstál jako nové téma na danou harmonickou konstrukci. Mimořádný zážitek znamenala i třetí, vůbec nejčastěji hraná Golsonova skladba: I Remember Clifford, kterou v tom samém roce rovněž nahrál s Gillespiem.
Golson-tenorsaxofonista navazuje na velikány swingového mainstreamu (hlásí se k pokračování odkazu Colemana Hawkinse a Bena Webstera) a v tomto směru koncem 50. let měl sám jistý (přehnaný) „mindrák“ z výrazných osobností Rollinse a svého nejlepšího přítele z dětství – Coltranea; jeho analytický nadhled mu zároveň napověděl, že on sám je jako skladatel unikátní. Proto se rozhodl, že skončí s hraním a bude se věnovat jenom kompozici. Realizaci tohoto záměru oddálilo zejména účinkování ve skupině Jazz Messengers, pro kterou napsal řadu stěžejních kompozic (na Hradě z nich uvedl Along Came Betty), které se staly snad nejtypičtějšími ikonami hard-bopové éry.
Golsonův zjev na pódiu byl na pražském koncertu natolik absorbující, že ostatní členové kvarteta vyvolali soustředěnější pozornost až v Rodgersově Spring Is Here, kterou zahrálo trio s výborným pianistou Kirkem Lightseym, nenápadným kompetentním kontrabasistou Gilem Naturelem a ve svém konceptu mírně staromódním bubeníkem Douglasem Sidesem.
Tři závěrečné skladby připomněly tři kapitoly Golsonova života. Svůj obdiv ke skladatelským předchůdcům Ellingtonovi a Strayhornovi vyjádřil v Take The A Train, dále připomněl koncert Charlieho Parkera, na kterém byl spolu s Coltranem a který oběma změnil život, a to skladbou Confirmation, a závěr věnoval dalšímu období svého nejvěrnějšího přítele Johna Coltranea (Mr. P.C.). Zřídkakdy jazzová historie dokáže vyvolat tak fascinující, aktuální dojem, jako tomu bylo na tomto koncertu.

Psáno pro: časopis Harmonie 2010/08