11/2009

Editorial

  • Detektivní žánr byste asi v Muzikusu moc často nenašli. Prvky hororu snad taky ne. I když někdy... Vojta Lindaur nám ve svých pověstech a příbězích z rockové minulosti velmi barvitě přiblíží dávné události, kdy se muzikantům na pódiu před očima odvíjí drama...

    a někdy je v jejich silách svojí autoritou běh věcí zvrátit, ale někdy to prostě nejde. Tady to potkalo Micka Jaggera a Rolling Stones. Před jejich očima ubodali člověka. Paradoxně to byli ti, kteří měli takovým věcem bránit a lidi chránit. Asi jste již mnohokrát stáli na pódiu a dole se děly věci, které vás donutily přestat hrát a do celé věci se vložit. Paradoxem bývá, že se za viníka označuje pak sama hudba, které proti takovým věcem bojuje. Ale pokud se těchto věcí chopí temné lidské síly, které v nás dřímají, politické síly, drápy byznysu a nezkrotné ambice jdoucí přes mrtvoly... Vydejte s z Vojtou na festival do Altmontu před čtyřiceti lety a prožijte s nim události, které formovaly hudbu, aniž se hráblo do strun.

    Další články už nejsou tak dramatické, i když k zamyšlení může posloužit seriál Letem kytarovým světem. Nedávno jsme v redakci vedli debatu o ladění. Přesněji o tóninách. Jak je možné, když hodíte dolu pecku o půl tónu je z toho úplně jiná píseň. Na konzervatoři jsme řešívali barvy tónin. Říká se, že béčkové tóniny jsou smutné a křížkové veselé. Koneckonců v Básnících začíná psát Matásek divadelní muziku k jejich kusu od optimistického E dur,

    a uznejte, čtyři křížky jsou veselé až až. Traduje se historka, kdy kapelník big bandu zastaví zkoušku a říká klávesakovi: „Ta skladba má čtyři bé. Hraj prosím aspoň dvě.“ Za oceánem se ladí o pár hertzů výše než u nás. A SRV či Zakk Wylde moc dobře vědí, o čem je podladěná kytara. A tak až budete s Víťou Šteflem probírat různá ladění, nenechte se unést jen novými možnostmi prstokladů či licků. A domácí úkol? V jaké tónině je „žlutopsácká“ pecka Modrá?

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 20. 11. 2009

Články v tomto čísle