10/2021

Editorial

  • Kdysi dávno, a vůbec se mi nechce vzpomínat kdy, jsem se jako student Konzervatoře Jaroslava Ježka vydal na školní absolventský koncert. Tuším, že jsem byl někde ve třeťáku nebo čtvrťáku a musel jsem se jít podívat, co mě za nějaký čas čeká, abych věděl jak to v tom „Pelhřimově“ vypadá a do čeho jdu. Bylo to někde kousek od Karlova mostu, takhle za Novotného lávkou v malém divadélku. Teď bych si možná mohl trochu přibásnit, což prý šéfredaktoři v editorialech smí, že jsem nevěděl, kdo tam bude hrát, a byl jsem překvapen, kdo je na pódiu… Ne, ne, věděl jsem, že tento rok absolvuje Milan Broum a bude mít svůj absolventský koncert. A nebylo divu, že si k tomu přizval i Petra Jandu, což bylo o důvod více tam jít. A i když se mě na Ježkárně nenápadně snažili obrátit na jazzovou víru pomocí majů a alterovaných devítek, tak se jim to moc nedařilo a tenhle koncert jsem si nemohl nechat ujít. Věděl jsem, že Milan hraje dobře a že v poklidných vodách olympických písniček basa občas zabublá v rychlém brejku… Natěšení bylo o to vetší, že jak se program odvíjel, tak to nejdříve byly příčné flétničky, klavírní koncert, kytara jazzová, ale nakonec jsem se dočkal pro mě základního pilíře každé kapely – bubnu, basy a kytary. A musím říci, že Milan svůj koncert vystřihl ve velkém stylu, až mi spadl hřebínek při pomyšlení, že budu na pódiu za rok dva stát i já. Petr Janda měl už tenkrát za sebou přechod od marathonovského soundu k rockové a metalové kytaře, takže pěkně s drajvem Milana doprovodil i včetně pěkných sólíček. A tak když jsme začali domlouvat s manažerkou Olympicu rozhovor k Milanovým sedmdesátinám, opravdu jsem se na něj těšil. Pera, tedy nejprve diktafonu, se chopil Svatopluk Chalupa, a jak jste již podle titulky poznali, přinášíme rozhovor v tomto čísle. Je opravdu pěkný a doufám, že si ho užijete, jako jsem si ho užil já. A za celou redakci přejeme Milanovi k jeho kulatinám ještě mnoho kilometrů jízdy po basovém hmatníku.

Články v tomto čísle