4/2017

Editorial

  • Na Kennedy Center Honors jsem poprvé narazil, když jsem našel… vlastně ne, vyskočilo to na mne na Facebooku… teď už nevím jistě… galavečer s Led Zeppelin a píseň Stairway to Heaven. Ann a Nancy Wilsonovy ze skupiny Heart za zády s Jasonem Bonhamem, měly tu čest pro legendární, dnes bohužel, trojici, zahrát jednu z nejslavnějších a nejznámějších rockových balad. Upřímně je to opravdu „oskarovská“ akce a nechybí jí pompa, smokingy a večerní róby, a možnost sedět v lóži hned vedle amerického prezidenta. Pravověrní rockeři možná ohrnou nos, však to my Češi umíme. Ale ruku na srdce. Koneckonců záběry do tváří muzikantů hovoří za vše.

    Časy jsou dnes jiné, valí se na nás stále více informací. Nedávno jsem shlédl video, kdy žokejovi dali na hlavu kameru a vy jste si myší mohli vybrat, zdali budete hledět pod kopyta tryskajících koní nebo hledět k nebi a nechat se unášet k cíli. A tak není divu, že nechat puštěné video na YouTube trochu déle, neřku-li až do konce, se nám dnes moc nestává. Ale zase nedávno jsem narazil na galavečer z roku 2010 a vedle Baracka Obamy a jeho ženy tentokrát seděl Paul McCartney. A byl jsem opět chycen… Líbí se mi dívat se a poslouchat. Vidět výraz v Paulově tváři a uvědomit si ten obrovský přesah písničky, dobré písničky. Vidět mladou kapelu, která se pustí do písničky Penny Lane, kapelu která se zrodila bezmála o dvacet let později, kapelu No Doubt. A zahraný je to skvěle. Úsměv na tváři, aspoň pro mne, vyloudí Steven Tyler, když se pustí s rockovou vervou do She Came in Through the Bathroom z Abbey Road. Musí to být úžasnýnezměrný postavit se před takové muzikanty a dát jejich pecku, když celý sál zná každé drnknutí o strunu. Musí to být úžasný pocit být takhle ohodnocen za svoji práci.

    Bohužel na závěr editorialu tu mám smutnou zprávu. Předevčírem, když jsem začal psát tyto řádky, odešel dorock androllového nebe Chuck Berry. Dožil se devadesáti let a zanechal nám tady rock and roll… Musíme se o něj dobře starat.

Články v tomto čísle