7/2016

Editorial

  • Nedávno jsme, a kde jinde než v oblíbeném restauračním zařízení, probírali téma, jak to je s poslechem písniček či celých desek. Na jedné straně je muzika, kterou dobře znáte a její poslech si užíváte, a co více, v duchu si s oblíbenou kapelou notujete a vyhráváte „stoptajmy“ s metronomovou přesností na imaginárních bicích. Jednoduše, znáte ji do noty. Na druhé straně je poslech nové hudby, kde se dají nalézt známé prvky, pokud posloucháte novou desku své oblíbené kapely a ta se zrovna nerozhodla stylově se zatoulat někam jinam. Známá jsou aranžmá, nástrojové obsazení. Harmonie, rytmické figury a melodické linky jsou úplně nové, v horším případě trochu „vypůjčené“, ale výpůjčka je dobře maskovaná. Zkrátka zní neznámě. A teď kdo má raději to, či ono. Nebo podle nálady… Podle situace… Za sebe se musím přiznat, že jsem spíše „konzerva“. Nejvíce se mi do paměti vepíší písničky, které se musím naučit. Stalo se mi to například s Vašo Patejdlem, který se skupinou Elán nejsou úplně mým šálkem kávy, ale tady, když jsem si lámal prsty na hmatníku se skvěle promyšlenými akordy písničky Voda čo ma drží nad vodu… Ale padaly i opačné názory. Zajímavé je, že tato debata se odehrála před 22. červnem Proč? Modří už tuší. V ten den do našich končin zavítala osudem těžce zkoušená kapela, o jejímž vystoupení se vedly vzrušené debaty. V tomto čísle přinášíme jeden z pohledů autora, Tomáše Pavelky, na to, jak to celé dopadlo. Za něj nutno říci, přes počáteční skepsi, že dobře, velmi dobře. Ale zároveň mne napadá takové přirovnání. Zdali vlastně už nejsou AC/DC svým vlastním, nicméně originálním revivalem. Ukazuje se, že dobře odehraná muzika s nasazením má svoji váhu. A návštěvnost revivalů v našich končinách je stále hojná, na což žehrá hodně kapel a muzikantů, kteří se vydali cestou originální tvorby. Jak vzniká to magické kouzlo, kdy se nám písnička zaryje pod kůži a každičká změna se nám zdá nemožná, a přesto, když nastane…

Články v tomto čísle