11/2012

Editorial

  • Wembley je mezi muzikanty pojem. A taky je to fotbalový stadión. To, že vedle stoji hala s názvem Wembley Arena, jsem netušil. Ale i tak to stálo za to. Takže vpravo byl vidět vchod do Areny s housenkou rockových fanoušků čekajících ve frontě a nalevo… jsem si trochu připadal jako pod střechou… kterou tvořil vysoký ochoz stadiónu. Ale uvnitř jsem téměř ihned zapomněl, jestli jsem na stadiónu nebo někde jinde.

    V okénku pro hosty jsem měl připravený fotopass s nápisem All access area. Pěkně to začíná, si říkám, no uvidíme, kam se s touhle samolepkou dostanu. Schválně jsem ji strčil do kapsy, abych si vyzkoušel, jak funguje ochranka v Londýně. A tak když jsem se usadili v hledišti, vzal jsem foťák a vydal se hledat cestu do koridoru před pódiem. A průkaz fungoval. Přes kotel, dlouhou postraní chodbou, a byl jsem pod pódiem. Ochranka londýnské Areny byla opravdu v pohodě, a když mě viděli po několikáté procházet, tak už mě jen zdravili pokývnutím hlavy. Mohl jsem chodit i za pódiem. Na jednu stranu to bylo v Londýně ve Wembley, ale jinak už se to neliší od našich hal… jen snad jsem si před anglickou ochrankou nepřipadal tak „malej a bezvýznamnej“, jak to „umějí“ někdy u nás.

    Na jednu stranu si v koridoru koncert moc neužijete. Trávíte hodně času v nepřirozeném poloklekusedulehu s okem na hledačku foťáku. Díky digitálům už se nehraje na třicet šest snímků, ale na stovky i tisíce. Můj výkon byl okolo dvě stě padesáti kousků. Ale vyberte sotva jednu dvě desítky! Osvětlovači musí určitě podstoupit speciální školení, jak mařit fotografování, a jejich majstrštyk je pouštění bílých reflektorů zpoza zad muzikantů.

    Ale nakonec stát kousek od Zakka nebo od Joea a Paula či pozorovat techniku Yngwieho ze dvou metrů vás nenechá chladným. Věřte mi. A i když se kytaristé docela předváděli, tak z celého koncertu dýchala úcta a pocta Jimovi Marshallovi. Proč? To asi nemusím vysvětlovat.

    Z Prahy jsme odlétali ve dvě odpoledne a už v šest ráno jsme se nechali propípat v rámu na letišti Gatewick v Londýně. Takže v letadle čelovka o sedačku před sebou byla jasná záležitost. Když k tomu připočtu hodinového skrčence v shuttle buse cestou na letiště, tak je jasné, že jsme toho moc nenaspali.

    Tenhle koncert uzavřel jednu velkou a významnou éru ve světě rockové hudby a já jsem vděčný, že jsem mohl být při tom. Mrkněte na stranu padesát dva, pokusili jsme se vám atmosféru koncertu přiblížit fotoreportáží.

Články v tomto čísle