4/2010

Editorial

  • Můj dlouholetý kamarád patří tak trochu do rodiny řešičů. Však je znáte, jejich zájem o efekt či aparát se stupňuje úměrně se vzrůstajícím počtem knoflíků a ovládacích prvků, slibujících všechny možné a kýžené funkce ve stylu ólinvan. Takový univerzální dortík pejska a kočičky, co splní, nač si pomyslíte. Hned se z pódia valí oldies zvuk vintejdžovatější než vintejdž a v zápětí country twang jak prase, za ním se hned vyvalí ramštejnovská hradba a úplně vás pak fikne rektifajrovská pila… A na to vše stačí jen dobře nakroutit knoflíky, a hlavně zvolit ten správný preset s patřičným názvem. Ale jako vše, má to háček. Nedávno jsem takhle seděli u kafe. Z popelníku čadilo nezbytné viržinko a kamarád povídá: „Čéče, sem ti objevil, ty jo, takovýho malýho maršála. Teda těžkej je jak sviňa, ale ten hraje!“ „Ale,“ povídám, „a čím to krmíš?“ „No… ničím…“ „To nemáš žádnej efekt, ani fůtsvič, žádnej mulťák?“ nevěřícně kroutím hlavou. „No ne! Má to jen volume, jeden knoflík na barvu, no naprostá nádhera.“ „To mi ho tedy…“ „A musím ti říct, to je úplný labůžo. Před koncertem jsem první na baru. Stačí kombo hodit na židli, vrazit tam jackovku a je to. Už žádný kroucení nastavování poměrů, nic… všechno si uřídím poťákem z kytary.“ „No vidíš, pokrok nezastavíš.“ „Ale hlavně, už nekolabuju před každým kšeftem, vystreslej z těch knoflíků, když to celý nemůžu nakroutit…“

    Každý z nás si tím musí projít, ať zprava doleva nebo naopak. Teď se mnou asi nebude nějakou dobu mluvit, ale zase nevěřte doslova všemu, co píšu. Věřte nebo nevěřte, hmm…

    Věřte nebo nevěřte, ale čeká nás výjimečný den, který je tady s námi již od 16. století. A co víc: ani se u nás nenarodil. Cizák to je, a tím pádem se mu nedá věřit. A každý rok toho umí natropit až až. Tady v redakci si to opravdu hlídáme. Doopravdy. Ani myška neproklouzne, tedy pardon, kachna. Všechny články jsem osobně prověřoval, takže jediné, čeho byste se měli obávat, je aprílové počasí. A nebo ne?

Články v tomto čísle