25.04. | Autor: Vladimír Švanda | sekce: časopis Muzikus V Muzikusu se čas od času zabýváme tím, co zdánlivě nesouvisí s muzikou, a je to to nejcennější, co máme, i když ne každý se mnou musí bezpodmínečně souhlasit. Je to zdraví. Diskutovat o tom, jestli provozování hudby, a tím mám na mysli virtuózní zvládnutí řemesla i nástroje, může ohrozit zdraví, asi není nutné. To je přeci jasné. Naučit se opravdu dobře hrát na jakýkoliv nástroj dá opravdu neskutečně zabrat jak tělu, tak psychice. Přetěžování kloubů a šlach neskutečným množstvím opakování s cílem dosáhnout maximální možné koordinace a ovládaní. Psychická zátěž při dlouhých hodinách cvičení, kdy člověk ztrácí pojem o čase i o cíli, kterého chce dosáhnout, neboť se zdá neskutečně daleko. A i když tohle asi není pro nikoho nic neznámého, stále okolo sebe potkáváme spoluhráče, kamarády, kolegy, kteří s něčím takovým svádí svůj soukromý boj. Bohužel mi dáte asi za pravdu, že ať chceme nebo nechceme, dříme v mnohých z nás sportovní duch a touha být první v tak nesportovním oboru, jako je hudba, občas nabude vrchu. Ono se to může projevit i tak, že se potkáte s nějakým muzikantem ve společné šatně a máte pocit, že tady něco není v pořádku, že se zde cosi vznáší s myšlenkou jen já, jenom já... a ti druzí, co tu jsou kvůli mně. Vím, je to těžké rozpoznat tu hranici, za kterou by se nemělo jít. Hudba se chová někdy jako silně návyková droga. A tak bych byl rád, aby na pódiích bylo vidět co nejméně muzikantů, kteří pro svoji hlavu v oblacích slávy zapomněli, že hrají pro lidi, aby ubylo muzikantů, z jejichž rysů čiší bolest.
Smutná zpráva, která zasáhla muzikantský svět počátkem dubna, věřím, nenechala žádného muzikanta klidným. Další z velikánů, kteří doslova psali dějiny rocku, odešel do muzikantského nebe. Když jsem byl loni v září v továrně na zkosené čtyřreprákové bedny a nepřehlédnutelné lampové hlavy, tak již bylo cítit z chování Jimových lidí, že není vše úplně v pořádku. Byli nejistí, ale zároveň bylo jasně cítit, že jsou velmi hrdí, že zde pracují. Kola dějin se otáčí dál... a já věřím, že stacky Jima Marshalla budou na pódiích stále stát.
Ing. Vladimír Švanda

vyšlo: 27.4.

Psáno pro: časopis Muzikus 2012/05