muzikus.cz na

facebook twitter
homepage
DionSpiri
DionSpiri V Česku je příliš mnoho lektorů a málo skutečných učitelů. Nadějí je inovace.
 
blogy
 

18.10.

V Česku je příliš mnoho lektorů a málo skutečných učitelů. Nadějí je inovace.
 
 
blog
 
V Česku je příliš mnoho lektorů a málo skutečných učitelů. Nadějí je inovace.

18.10.

1. Polovina studentů v pracovních dnech navštěvuje hudební školy méně často, než před covidem-19.
2. Za uplynulé tři roky cena lekcí a kurzů vzrostla o čtvrtinu, meziročně o 17 procent.

Čeká hudební lektory série krachů?
Jak se mění požadavky studentů na lektory?
Jak si stojí cvičební návyky studentů?
V čem spočívá renesance hudební pedagogiky a jaký je návod na udržení žáků?

Musíte zkoušet a experimentovat, mluvit se studenty, pozorovat jejich projevy, sledovat trendy, musíte inovovat!"

Co podle Vás bude znamenat vysoká inflace pro zřizovatele kurzů a majitele nestátních hudebních škol?

To je zásadní otázka" Zvyšují se jednak náklady na pronájem prostor a přirozeně i poplatky za samotné kurzy. Náklady se platí průběžně a nelze do nekonečna zvyšovat osobní ceník za kurz, nebo jednotlivou konzultaci každý den podle toho, jaká faktura za elektřinu a topení, nebo pronájem přijde. Nejhorší jsou konce měsíců, pololetí či kratších období, kdy nastává vyúčtování, a kdy se ohlížíme a bilancujeme, jak jsme během toho cyklu dopadli.

Hudební pedagogika je v takové první linii. Studenty musíme získávat a udržovat, kontaktovat je denně, každý týden. Ceny se zvyšují jako v živém vysílání. Zároveň přichází fluktuace studentů, kteří nemají čas na cvičení, na lekci nemají co předvést a proto kurzy ztrácí pravidelnost. V horším případě se ukončují ze dne na den. Studenti počítají s cenou svého času. Tento pokles jejich úrovně, nebo jejich odchod ovlivní stav výuky a my jej přenášíme na ostatní studenty, co setrvávají v procesu učení se hudbě. Je to zaviněno i velmi dlouhou pauzou, která postihla kurzy hry na dechové nástroje během Covidových zákazů, a to v mnohem větší míře, než například jakékoli sportovce, a nebo „nedechové“ hudebníky a to ze samé podstaty problému Covidu - 19. Kytara a bubny ANO, saxofon a klarinet NE.
Bohužel je v hudební pedagogice spousta lektorů a učitelů, kteří nejsou odvážní a drží styl výuky zkrátka. To znamená buď snižování nároků na studenty, což představuje pokles v kvalitě a profesionalitě, nebo snižování provozu, pokles počtu hodin a to za cenu smršťování profitability - ziskovosti. Učitelá jsou schopní zdražit, ale nelze navyšovat o tolik, o kolik jim zdražují pronajímatelé a majitelé. S obavou, že takovou lekci již „neprodají“.

Kolik ušetřím jako student, když si budu hrát jen doma, s youtube?

To je virtuální ušetření, protože nezapočítáváte čas prosezený u PC, čas nad nakoupenými materiály a jejich studium vedoucí k pochopení a užitku. Nebo čas nutný k zaznamenání určitého pokroku při sebekorekci s nedostatkem sebereflexe. Mnoho studentů nepozná, zda se vyvíjejí správným směrem a správným tempem. Bloudí buď v kruhu, nebo dokonce zaznamenají degresi. A to je frustrující zvláště po velkém množství vynaloženého času. U hudby je totiž zisk a užitek patrný až s odstupem času, jako výsledek složitě nastaveného procesu. A málokdo si umí být sém sobě hudebním koučem. Takže přichází deziluze z promrhaného času. Když si spočtete cenu vynaloženou na samostudium zakoupených knih a cvičení u tutoriálů z internetu, tak samozřejmě ušetříte, ale nejsou v tom další náklady na odbornější materiály, které vlastní učitel, zkušenosti a efektivně vynaložený čas a pochopitelně správné vedení kupředu.
A když cvičíte denně sami u PC, uděláte toho samozřejmě většinou víc, ale možná něco pochopíte špatně, nebo se nevhodným opakováním naučíte chybu a utvrzujete se v omylu. Nějaké skladby a cvičení se Vám nepodaří zvládnout, nebo se vám zkazí správné návyky tvorby tónu, případně něco musíte cvičit déle, než by to trvalo pod odborným vedením… Takže ta ekonomická úvaha není o šetření, je to prostě o tom, že se chováte jinak. Pohybujete se v šeru, nebo přímo ve tmě. A s tím souvisí bloudění.

Jak velký je dle Vašeho názoru podíl učitelů a lektorů, kterým hrozí krach?

V české hudební pedagogické oblasti se to odhaduje hůře, protože se studenti co se úrovně týče, spokojují s polovičatostí. Samotnými studenty byly sníženy požadavky na to, co se chtějí naučit. A to je řeč i o konzervatořích na Praze 4 i Praze 3. Vyšší laťka dává učitelům v hudbě jakýsi kreativnější prostor fungovat i v době, kdy jsou pod tlakem, protože je přeci jen požadována odbornost a specializace.
V Čechách je kolem 450 Základních Uměleckých škol, na nichž pracuje 11640 učitelů. Výuku navštěvovalo v roce 2018 čtvrt milionu dětí a to je jen 20% ze všech zájemců! To představuje obrovský prvotní zájem. ZUŠ jsou jedním z mála míst, kde k žákovi přistupují individuálně a tím ovlivňují jeho osobnost. Rozvíjí některé důležité vlastnosti, které jej v budoucnosti pozitivně ovlivňují a pomáhají mu velmi dobře se uplatnit ve společnosti. Je to např. zodpovědnost za společné dílo, návyk pravidelné přípravy, uvědomování si svých předností, ale i nedostatků. 20% zájemců z celkového počtu se výhledově nebude v kapacitách ZUŠek navyšovat. Tento počet stačí na zaměstnání jejích učitelů a uspokojit více zájemců nechtějí a ani nemohou. Ti, co se proto neumístí v ZUŠ, navštěvují alternativní formu – soukromou výuku, kroužky při DDM a komunitních centrech atd.
Tady na té úrovni však vůbec nerozhoduje hudební kvalifikace vyučujícího a požadavky na úroveň výuky. Proto v MŠ vyučují hromadně děti i uklízečky za pětinu ceny, která se platí na odborných školách. V Česku žije deset milionů lidí a minimálně 1/8 populace se věnuje nějakou formou studiu hudby na škole či s lektorem. To je obrovské číslo! V evropských zemích se také hraje, hraje se tam výborně, ale jen na samé špičce. To, co má Česko, býval a možná stále je silný vynikající průměr. To západní země nevykazují, protože nemají sítě škol. To je obrovský nepoměr, je tu prostě mnoho lektorů.
A ten, kdo je opravdu v riziku, je takový šedý střed, učitelé, které nemají jasný koncept, kteří ztratili sami jiskru a zájem o hudbu, Ti, kteří obehrávají po desetiletí stejný repertoár s každým žákem, který uvízne v jejich třídě. Takoví učitelé, kteří jsou „pro všechny“, hrají od všeho něco, zabrousí ke klasice a vytáhnou nějaký ten populár. Příliš nedrží prst na tepu doby. Anebo nejsou důslední v konceptu, skáčou bez promyšleného plánu, který je v hudebním progresu zásadním prvkem. Rizikové je to i pro ty vyučující, kteří nemají dobré hodnocení na Googlu, či jiných platformách. A dnes může kdokoli jakkoli hodnotit kohokoli jednoduše z mobilu!
Rozpoznávacích znaků je celkem dost. Ale ten učitel, který má vybroušený koncept, a je třeba v lokalitě, která na první pohled není úplně dobrá, má najednou studentů plno. A může jít třeba o průměrně vybavenou učebnu bez klavíru v ceně půl milionu, bez výkonné quadrofonní repro soustavy, bez nejmodernějších výukových interaktivních pomůcek a digitálních zařízení, či počítačů.
Z nějakého důvodu mají automaticky výhodu ti lektoři, kteří jsou levní. Protože se nejde po kvalitě a fundovanosti učitele. To je ale v dnešní době těžko udržitelná nabídka. Obzvláště v individuální výuce. To znamená, že ti, kteří jsou existenčně či funkčně ohroženi, což je nějakých třicet až čtyřicet procent učitelů, to budou mít těžké.

Učíte šest dnů v týdnu, někdy i třináct hodin. Jaká je Vaše rada, jak udržet studenty?

Musíte zkoušet a experimentovat, neustrnout, pozorovat lidi a jejich zájmy, trendy, mluvit s nimi, hrát s nimi na každé lekci, musíte inovovat šedou a strohou výuku v něco, co je na jednu stranu přitažlivé, ale přitom nepodbízivé, až kýčovité. Aby student nestihl zjistit, že se něco učí. To, že byl učitel dvacet, i třicet let zvyklý něco učit, vůbec nic neznamená v proudu času. Hudba i styly se vyvíjejí, pozornost žáka je jiná, vkus je jiný. Mění se i hudební materiály a způsoby cvičení. Praxe v řádech desetiletí vůbec nikoho nezajímá. Není tu totiž zažitá poptávka po nejvyšší kvalitě. Už neplatí květnatá – bezobsažná klišé fráze, kdy řeknete: „Já to učím dvacet let, vím dobře, jak se to hraje, vím, jak to má znít a jak to cvičit.“ A lektor klíčkem natáhne kyvadlový metronom s ukazovátkem v pravici.
Musíte sledovat trendy, videa, tutoriály nejlepších hráčů a pedagogů Vašeho oboru. A podřadná videa, kterých je bohužel až příliš mnoho, vůbec nesledovat. A pokud ano, tak pro pochopení toho, jak to rozhodně nedělat. A platí, že když dělá konkurence chybu – netřeba ji na to upozorňovat. I po desetiletí praxe je nezbytné se učit, třeba i sám vyjet na workshop, nakoupit si knihy, sripta, vyzkoušet a změnit postupy.
I v této době musíte investovat do něčeho, co Vám třeba nepřipadá tak logické. A musíte počítat i s tím, že Vám to třeba nevyjde. Nebo ne hned, případně hned, ale ne na dlouho.
Musíte se na to připravit. A co je důležité - investovat do něčeho, čemu vy sami věříte. Co Vy sami používáte a máte to vyzkoušené. Pokud tomu nevěříte ani Vy sami, Váš student už vůbec ne. Zejména to platí o starých vyčpělých postupech, o nichž začínáte pochybovat, ale i o rádoby inovativních metodách moderní doby, které produkují samozvaní hudební guruové a agresivní propagandou na internetu své produkty, či názory zviditelňují a prosazují.

Vítáte zrušení hudebních osnov na školách a zrušení prokazování odbornosti k hudební výuce, například absolutoriem konzervatoře?

Nevítám. Je to mor. Je to krok zpět, vrhá nás to k destrukci učebního systému, kdy učí laici, anebo v horším případě nedoukové. Tento problém asi nebude až tak aktuální na půdě ZUŠ, i když i tam pozorujeme pokles úrovně. Nesmírně to komplikuje zájemcům vybrat si pro sebe ideálního učitele, který je zárukou progresu a zhodnocení vynaložených financí, i vlastního času. Navíc není ukazatelem kvalifikovanosti vyučujícího ani cena lekcí. Ne nadarmo se tvrdí, „kdo neumí, učí.“ A já dodám, „...ten učí špatně a za draho“. V mnoha kurzech berou naprosto kohokoli, a to má jen jediný důvod, který si můžete domyslet. Ždímání peněz a nahrazování výuky hudby pocitem společenského zážitku, kde hudba vlastně nehraje hlavní roli, jako spíš společenský event s podobně naladěnými soukmenovci. Hlavně udržet zájemce alespoň na jedno pololetí. Ale vyfotit se s nástrojem v ruce můžete i s kamarádem navzájem. Nemusíte kvůli tomu chodit do kurzu hry na nástroj.
Potřebujeme žít a pracovat v oboru, který má nějaká pravidla. Neříkám, že důraz na muzikální kvalifikovanost hudebních lektorů je spása hudebního vzdělávání, protože i dobrý psycholog – horší hudebník, může vést studenta hudebníka správným směrem cestou tříbení jeho sebereflexe a budování hudebního sebepoznání.

V čem spatřujete největší naději současného hudebního vzdělávání?

V profesionalitě. Jednoznačně v odbornosti. Hudba je jeden z mála oborů, který nelze rovnocenně učit prezenčně tváří v tvář a zároveň srovnatelně dobře na dálku online, i když si to někdo myslí. Je to podvod. Taková výuka nemá dlouhého trvání a frekventanti takových kurzů si většinou neodnesou vůbec nic. A začínají zcela od nuly - znova, když si najdou opravdového učitele, za kterým dochází. To znamená, že potřeba učitele, který je vnímavý k individuálním potřebám a dispozicím studenta, kterého má před sebou a může jej pozorovat, bude vždy nevyhnutelná a nenahraditelná. Stojí na lidském faktoru. To, že se nebude učitel odklánět od konceptu, bude metodický a bude postupovat uváženě a smysluplně v plánu ušitém takříkajíc žákovi na tělo, že nebude třeba psát na mobilu během lekcí, že učitel nebude se studentem řešit věci, které tam nepatří, že bude prostě profesionálně odvádět službu, která bude mít potom viditelné a hlavně slyšitelné výsledky a dobrou úroveň. Hudba totiž je běh na dlouhou trať. Dobrý učitel dosáhne nějakého pokroku s jakýmkoli hráčem, i kdyby neměl za mák hudebního talentu. Jen je to pro něj extrémně vyčerpávající. Proto nedoporučuji učitelům mrhat příliš často a zbytečně drahocenný čas s „beznadějci“, pokud si to ovšem sami takto nerozhodnou. Mnozí talentovaní studenti naopak zakusili několik marných lektorů (třebaže i skvělých muzikantů), s nimiž vždy po roce zjistili, že se nikam nedostali. A stálo je to léta drahocenného času, na jejichž konci to raději vzdají. Musí se setkat ti správní studenti se správnými učiteli. A to bude jen snazší, bude-li učitelů méně poté, co mnozí díky svému přístupu ztratí trpělivost, zkrachují a vrhnou se na rozvážení fast foodu v zelených boxech po městě. Lpění na hudební profesionalitě a vyšší úrovni výuky - to je myslím absolutní budoucnost smysluplného hudebního vzdělávání. Jak dětí tak dospělých.

Říkáte, že hudba je běh na dlouhou trať. Přitom žijeme v době vyznávající "tady a teď". Jak lze přitáhnout lidi do hudebních oborů? V čem hudební pedagogice pomáhají třeba technologie a v čem může pomoci stát?

Ta myšlenka tu padla. Hudební učitel musí mít sám k hudbě správný vztah a bezesporu ji milovat. Pak získat adepta pro hudbu není složité, protože v hudbě platí desetinásob – "příklady táhnou".
Pomoc státu může mít podobu správně cílených dotací, může rezonovat v úlevách za pronájmy prostor, neboť individuální hudební lekce nemohou v pokrytí hodinových nájmů konkurovat třeba skupinové třídě jazykového kurzu pro patnáct cizinců. Také by nebylo od věci podporovat a poskytovat více zkušeben pro muzikanty, kteří mají potíže se cvičením na nástroj doma. Byl jsem se osobně podívat s na několik zkušeben v Praze s panem Davidem Vlkem, který poskytuje prostory skrze portál zkusebny.com. Je tu dostatek zkušeben pro celé kapely, ale je otázkou, jak je to s cvičením jednotlivců - sólistů, korepetitorů. Myslím ale, že i tady se blýská na lepší časy. Vedle punk - rockových sklepů se dají sdílet i slušné, čisté místnosti, které jsou odhlučněné a muzikant, který doma hrát nemůže, neruší okolí. Odhlučněných místností je jako šafránu. A tyto nemusí být nijak velké. Stát v tom ale moc nenapomáhá. Pan David Vlk, který byl vyhodnocen jako Živnostník Roku 2011, se pro svůj projekt setkal až s neuvěřitelně laxní podporou! Nyní má síť stovek zkušeben po celém Česku.
A přitom veškerá kultura divadel, orchestrů a kapel, kterou se Česko pyšní, je závislá na tom, aby tito muzikanti někde zkoušeli, pilovali a cvičili na svůj výstup, na svůj konzert. Máme posilovny, gymy a fitka v každé ulici, ale hudebnící hrají v kanále.
Setkávání s učitelem tváří v tvář je samozřejmost, ale cvičit a cizelovat je nutnost a základní předpoklad progresu v muzice.
Technologie stojí a padají na dobrých akustických podmínkách a případně na vhodné audio technice pro reprodukovanou hudbu, používanou při moderním stylu výuky na nástroj.

Co říci na závěr?

Věřím, že ve státě, kam se jezdí cizinci s obdivem učit a okukovat, jak se dá vyučovat hudba na způsob ZUŠ, v zemi kde už možná staletí platí "Co Čech, to muzikant", najdeme podporu státních úředníků pro kvalitní hudební přípravu profesionálů i amatérských nadšenců, kteří budou mít ty nejlepší a kvalitní, fundované učitele pro svůj progres.

Děkuji za rozhovor
 
 
 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.